Sobotní hec

Ve dvanáct hodin mě budí Janusz s tím, že chce ochutnat jogurt, který jsme si koupili a sám ho jíst prý nechce. Do postele mně skáče pes a olizuje mi obličej. Jak krásné ráno. Ovšem jogurt byl výtečný. Šlo o čokoládovou pochutinu se sušenkou uvnitř. Byla to slast, která se rozplývala na jazyku. Zkrátka po takovém zážitku je den ihned lepší.

Později se dozvídám, že Chelsea zvítězila v důležitém zápase a o obrat zápasu se postaral dvěma góly Frank Lampard, který se zapsal do historie klubu, jako nejlepší střelec ever. S úsměvem na tváři připravuji oběd, zdravý a chutný. Ten později také sním a cítím se skvěle. Kontroluji nafukovací postel, která měla být údajně prasklá. Zátěžový test však zvládla, takže asi není a můžeme se radovat.

Spřádám plány. Protože jsou nohy nejlepším dopravním prostředkem, mohl bych prozkoumat poloostrůvek severně od Las Palmas. Přinejlepším ho celý oběhnout a vrátit se zpět druhou stranou. Jde to vůbec? Slyšel jsem, že je tam plot a zákaz vstupu. Ovšem za zkoušku nic nedám. Monika mi však tvrdí, že je tam vojenská zóna, plot s ostnatými dráty a nápis: Zákaz vstupu, pokud překročíte toto území, můžeme vás zastřelit. Aha, říkám si, tak to bude sranda. Konzultuji to ještě s místní spolužačkou a ta mi tvrdí, že to je blbost, že se nemám čeho bát. Prý většina vojáků stejně odjela začátkem května. Stejně přemýšlím, že na posteli nechám dopis na rozloučenou, kdyby náhodou, ale nakonec tak nečiním.

Nazouvám tenisky a razím. Nemám v plánu pořád běžet, ale občasně se zastavit a nasát ještě tu kanárskou krajinu, než odtud zase na chvíli zmizím. První dva kilometry běžím po promenádě. Už abych odtud ale byl pryč, protože to kličkování mezi lidmi mě nebaví. Nojo, sobota odpoledne, promenáda plná. Zanedlouho jsem už ve známé oddychové části El Confital, kterou zrovna opouští většina lidí, protože slunce pomalu zapadá za obzor. Pokračuji dál a pomalu začínám cítit tu samotu – konečně. Nakonec dorazím i k již vzpomínanému plotu s ostnatými dráty. Čtu ceduli, ale vidím jen „Vojenská zóna, zákaz vstupu.“ Protože nenalézám žádnou zmínku o střílení a zabíjení lidí, navíc v dáli za plotem vidím nějaké lidi, obejdu chytře plot a obezřetně nakračuji do zakázaného prostoru.

Kousek za touto bránou mě však čeká další překážka, kterou taktéž s jistou grácií přeskakuji. Občas za skálami zahlédnu nějaké naháče a nejednoho rybáře. Cítím se tedy ok a mírné obavy jdou stranou. Jsem rozhodnut, že tento poloostrov rozhodně oběhnu, ovšem za nějakou dobu cestička jakoby končila. V tu dobu taky narazím na další, výrazně větší ceduli, které nerozumím dokonale, ale rozhodně mi nepřijde až tak varovná a strach vzbuzující. Nalézám však uzounký chodníček při moři a rozhodnu se jej následovat. Místy je obtížné rozeznat, kudy pokračuje a cesta je náročnější. Skáču přes skály, velké kameny. Sice si to užívám, ale vnitřně cítím, že tohle asi není správná cesta. A později se ukáže, že jsem měl pravdu. Stojím na kraji útesu, cestu mám v dohlednu, ale musel bych to jedině přeplavat. A protože mám s sebou mobil, nepřichází to v úvahu. Popravdě, i kdybych ho s sebou neměl, rozhodně bych do té divoké vody neskákal. Se smutkem se tedy vracím a přemýšlím, zda následovat cestu přísně zakázanou. Tu, kde byla druhá cedule a vedla směrem do vnitrozemí a vysokého kopce. Touha je silná, vracet se zkrátka nechci. Chci objevovat!

Znovu si čtu ceduli a ostražitě vykračuji pravou nohou. Nebo levou? Myslím na to, že nesmím být hlučný, naopak musím být hodně pozorný. Jsem přesvědčený, že do mě nikdo střílet nebude, ale přesto se mi honí hlavou, že jsem žil spokojeně :-D.

Ovšem pohodlnou cestu rázem střídá úzká a strmá. Prodírám se mezi kameny do kopce, který do devadesáti stupňů mít daleko nebude. V písku vidím šlápoty. Za každým horizontem očekávám vojenskou základnu, ale vždy následuje jen další horizont. Rozhodně se však nechci touto cestou vracet, protože ze zkušenosti vím, že dolů to bývá ještě horší.

A potom se to stalo. Překonal jsem přes sto dvacet výškových metrů a přede mnou byla krajina jako na Marsu. Na kopci radar. Pomalu jsem kráčel a připadal si jako poslední člověk na planetě. Doufal jsem, že na mě z povzdálí nikdo nemíří. Každým krokem jsem však nabýval jistoty, že mi žádné nebezpečí nehrozí. Dostal jsem se na asfaltovou silnici a po ní kráčel dál, se zvědavostí, kam mě asi dovede. Míjel jsem bunkry, cvičební pole, opuštěné domy. Nikde nikdo – naštěstí.

V dáli jsem pak uviděl město a mohl se radovat. Ovšem jen do chvíle, kdy jsem přišel k plotu, střeženým kamerou. Za plotem byly budovy, kde se svítilo a ozývaly se odtamtud i lidské hlasy. Usoudil jsem, že přelézat jej asi není dobrý nápad, a tak mi nezbývalo vrátit se zpět. Hněv přehlušila obava, že nestihnu zmiňovaný kopec slézt za světla, protože devátá hodina večerní se neodkladně blížila. Proto jsem se rozběhl a za chvíli už hledal cestu, po které jsem pracně vyšplhal nahoru. Pomalu jsem slézal a časem poznával, kam mohu šlápnout a kam nikoliv. O některé kameny se dalo lehce opřít, další však pod nohou ujížděli. Červený písek se sypal jako lavina, a tak bylo lepší se mu vyvarovat. Chvíli jsem si byl jistý, že jdu stejnou trasou jako předtím, ale asi uprostřed kopce jsem zjistil, že se plazím zcela jinudy. Už nebyl čas se vracet. Už to nějak musím zmáknout. Někdy mi ujela noha, ale tou druhou jsem to vždy zachránil. Stačil však jeden nepozorný krok a už se to se mnou sunulo. Drobné kamení sjíždělo dolů a já s ním. Ruky i nohy na zemi, ale ne a ne se zastavit. Po několika metrech jsem naštěstí potkal větší kámen, o který se dalo opřít. Zbytek cesty už jsem zvládl a s radostí běžel směrem domů. V ten den byl hrozný pařák a já už byl tři hodiny bez vody. Na byt to byl však stále ještě kus – nějakých šest kiláků. Padla tma a na cestu už jsem moc neviděl. Přesto jsem utíkal a v terénu se pohyboval i přes zhoršenou viditelnost uspokojivě.

Jsem trochu zklamaný, že jsem poloostrov neoběhl, ale zkrátka to nešlo. I přesto cítím spokojenost a myslím, že výlet stál za to. Ověřil jsem si, že má kondička je opět na nule. Sice jsem zdaleka neběžel celou trasu, ale vyřídilo mě to dokonale. Nakonec jsem zdolal dvacet tři kilometrů.

Po doběhnutí do civilizace jsem za dvě eura (můj poslední keš) koupil pívo, dobelhal se k pláži, provedl poctivý strečink a skočil do moře.

Life is good!

PS: Dozvídám se, že Slovácko sice dostalo klepec, ale Kováč Barboru s Ludmilou po zápase poznal a dokonce i můj pozdrav Kláře Medkové byl vyřízen, tak doufám, že dorazí. A když ne, tak si to určitě přečte tady. Ahoj Klárko!

Autor: MV