Němce neojebeš

11.04.2016 22:25

            Když jsme přijeli do Marburgu, první co nás čekalo, byl welcome week. Aneb uvítací týden, který slouží k vyřízení důležitých formalit a zejména k poznání zdejšího prostředí a sblížení s novými lidmi.

            Vzhledem k tomu, že si to můžu dopřát, dovolte mi malé srovnání. Na Kanárech welcome week obsahoval raut, lekce surfování anebo třeba párty na lodi s vířivkou a s neomezeným množstvím chlastu. Naopak v Německu nás čekalo pět nikdy nekončících dní papírování a nudné administrace. Němci totiž musí mít všechno do puntíku zapsané, zaregistrované, okopírované a podepsané. Dokud nevyřídí všechno náležité, nemohou být nikdy uspokojeni. Když už to vypadalo nadějně na nějaký hezký výlet (jeli jsme všichni společně autobusem), skončilo to vysednutím o pár zastávek dál, abychom se zaevidovali k příslušnému úřadu.

Typické domy v Marburgu

Koleje v Německu

            První den jsme dostali smlouvy k přiřazeným kolejím. Každý dostal jiné koleje se značně rozlišnými cenami. Nejlepší na celé věci bylo, že jsme smlouvy museli podepsat ještě předtím, než jsme koleje viděli. Sice jsme mohli před odjezdem do Německa napsat požadavky, ale ty naše jaksi nebyly pochopeny.

            „Do 300 euro (myslel jsem dohromady), v centru města a spolu s Aňou“, napsal jsem stejně jasně jako Aňa. Nakonec to dopadlo tak, že oni tady vůbec pokoje po dvou nevedou, a tak jsme každý dostali vlastní pokoj za 250 euro (ten nejdražší) a na okraji města. Což o to, že v naší jednotce už nikdo jiný nebyl, a tak jsme aspoň (jako většina ostatních) nemuseli s nikým sdílet kuchyň a koupelnu, ale dva pokoje pro nás byly zkrátka zbytečný luxus. Holt si naše požadavky vyložili trošku jinak.

Ďábelský plán

                Před podpisem smlouvy nás napadl skvělý nápad. Smlouvu podepíše jen Aňa, koupíme velkou matraci a já budu bydlet v jejím pokoji, jak se říká načerno. Zjistili jsme si, že to tam nikdo nekontroluje, a tak by neměl nastat jediný problém. Tedy pokud k nám na druhý pokoj (který měl být můj) nepřiřadí nějakého bonzáčka.

                Ovšem po tom, co jsem odmítl podepsat smlouvu (jako jediný ze 100 studentů) se o mě všichni začali zajímat a ptát, kde jako budu bydlet. Nastal tedy okamžik, kdy jsem (já, který neumí lhát) musel započat své herecké představení a všem každý den tvrdit něco, co zdaleka neodpovídalo pravdě. Alespoň jedna pozitivní skutečnost, která vznikla ze zvýšené pozornosti o moji problémovou osobu, byla ta, že jsem dostal rezervní pokoj zadarmo, kde jsem mohl zůstat do doby, než si něco (jakože) najdu. Nebo jsem alespoň mohl tvrdit, že tam přespávám.

                Mezitím, co jsem všem Němcům nalhával, že si hledám byt a všem Erasmákům, že bydlím na kolejích a mám svůj pokoj, jsme si koupili velkou matraci, pomalu zabydlovali náš nový pokojíček a každým dnem očekávali  nového spolubydlícího.

Koleje před a po vytunění

   

                Když nám oběma jednoho dne přišel email, že závažně porušujeme smluvní podmínky, protože jednak pobýváme v jednom pokoji dva a jednak já bez podpisu smlouvy, byli jsme trochu v šoku. Prý ať se okamžitě dostavíme do kanceláře a objasníme to. Navíc napsali, že mají informace, že jsme přesunovali nábytek a pokud vše nevrátíme do původního stavu, nedostaneme kauci zpět. Ano, ve všech bodech měli pravdu, ale jak nás sakra vyčmuchali?, vrtalo mi hlavou. Není tam žádná recepce, nikdo, kdo by to hlídal. „To tam mají kamery? Nebo nás do prdele sledují?“ Vážně mě nenapadal jiný způsob, jak by to tak asi mohli vědět.


Koleje Marburg

   

                Když jsme přišli do kanceláře, snažili jsme se chvíli zatloukat. Minimálně do té doby, než nám prozradí, jak to sakra zjistili! „Ale já tam nebydlím, podívejte, dostal jsem klíč k náhradnímu pokoji, kde teďka přebývám, než si najdu byt,“ tvrdil jsem. Když přišla odpověď, že mají informace o tom, že se na pokoji Anny válí pánské boty a oblečení, nešlo zapírat dál. Paní pokračovala: „Víte, cleaning lady byla pověřena, aby ukázala nové spolubydlící pokoj, a když tam viděla pánské věci, obeznámila nás s tím. Navíc když ta nová holka zjistila, že tam žije muž, tak řekla, že to teda ne!“

                Tak vidíte, tady je odpověď - bonzák se potkal s fajnovkou a byly zhaceny veškeré, sebelíp promyšlené plány. Chvíli jsem přemýšlel, že uklizečce uštědřím nějaký řádný punishment, ale nakonec se to obešlo bez nábojů v obálce.

Hon na byt

                Začala hra o čas. Měli jsme štěstí, protože ta paní v kanceláři byla příjemná a hodná a dala nám týden na rozmyšlenou. Když do té doby najdeme nějaký byt, může Aňa rozvázat smlouvu a z kolejí odejít (což podle původních informací nešlo), a když ne, můžeme si vzít oba pokoje na kolejích. Určitě ne jeden, ale furt lepší cálovat ranec za koleje na okraji města a mít jeden pokoj zbytečně na víc (pro hosty), než nic.

                Každý den jsme si domluvili tolik schůzek, kolik jen bylo možných a objížděli byt od bytu. Naše požadavky: jsme dva do jednoho pokoje a zůstáváme jen do konce července. A přesně to byl u většiny hezkých bytů problém. Buď hledali někoho na delší periodu či byli překvapení, že jsme přišli na prohlídku dva, což se jim nelíbilo, protože v Německu platí jednoduchá rovnice - jeden člověk/pokoj. Přesně v tom totiž spočíval náš nový plán. Na prohlídku se nahlásil jenom jeden z nás a pak jsme přišli oba. Eliminovali jsme tak odmítnutí ještě předtím, než byt uvidíme a doufali v to, že naše osobnost přítomné zaujme. Někdy se to však nelíbilo ani podnájemníkům a někdy zase majiteli, takže nakonec byla tato taktika hovno platná a jezdili jsme tedy stejně zbytečně. Když nebyl žádný problém, byl byt pro změnu pěkně nechutný.

            Moje domněnky o tom, že najít byt nebude velký problém, se pomalu začaly ukazovat jako trochu scestné. Šli jsme tedy znovu do kanclu za hodnou paní, kde Aňa od příštího měsíce ukončila smlouvu. Bylo to naše společné a trochu riskantní rozhodnutí. Mohli jsme sice až do konce měsíce zůstat na kolejích, ale v případě, že bysme do té doby byli s hledáním bytu stejně úspěšní jako doposud, s konečnou platností bysme se stali bezdomovci.

Fakin pohádka s dobrým koncem

            Další dny jsme odhodlaně pokračovali v prohlídkách a kromě hnusných, vzdálených, drahých a divných bytů, jsme měli možnost vidět i ty hezké, v centru položené pohádkové bytečky. V jednom z takových jsme se zúčastnili konkurzu. Když jsme přišli na pohovor s potencionálními spolubydlícími, řekli nám, že už jsme jedenáctí, koho si do dnešního dne přizvali a večer všem s konečnou platností zavolají, jak zní výsledný verdikt. Byl to nejlepší byt, který jsme zatím navštívili, a tak jsme neočekávali, že by to pro nás mohlo dopadnout dobře.

            Ovšem večer zazvonil telefon, po jehož zvednutí mi bylo sděleno, že jsme konkurz vyhráli. Po delší době to byla natolik potěšující zpráva, že ihned po ukončení hovoru jsme započali slavnostní tanec.


Naše ulice, náš šedý barák

    
             A teď už tu bydlíme. Uprostřed centra starého města, v jednom z těch pohádkových domů z 16. /17. století. Hned vedle náměstí a přímo naproti oblíbené hospody. K tomu všemu dva skvělí němečtí spolubydlící, kteří si nás vybrali. A to je konec našeho začátku v Marburgu, snad Vám z toho happy endu neukápla žádná tekutina z těla.

PS: Němce neojebeš, to dřív oni tebe! 


Marie, Aňa, Señor, Alex

Autor: MV

Diskusní téma: Němce neojebeš

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.

Přidat nový příspěvek

Anketa

Líbí se Vám Aňa za sporákem?

Ano, velice moc! (8)

53%

Ano, proč ne? (2)

13%

Ano (5)

33%

Celkový počet hlasů: 15