Na konec světa - El Hierro

Bez navštívení všech sedmi hlavních Kanárských ostrovů bych odtud neodjel, to je zkrátka povinnost. A protože už to mám za pár, přišel čas na ten poslední a nejmenší. Spojil jsem síly s Monikou, vzali jsme stan a společně vyrazili vstříc novým zážitkům. Po Verči a Ivaně tak ochutnávám cestovní spolupráci s další kolegyní z bytu.

Cíl naší poutě byl ostrov s názvem El Hierro, ovšem se zastávkou na Tenerife. Tam jsme museli přečkat noc, a tak jsme zašli k již známé a osvědčené přístavní lavičce a vedle rybářů si to na ní ustlali.

Další den dopoledne už jsme však kotvili v Puerto de la Estaca. Bez plánů a mapy, jen s dychtivostí vyčerpat z ostrova co nejvíce. My dva bez mapy, to je jako kniha bez listů, tudíž jsme číhali před půjčovnou aut s tím, že tam jednu nenápadně šlohneme. Pán s nezaměnitelnými brýlemi však vypadal, že nám jednu věnuje, a tak jsme ho slušně požádali a ono „naozaj“. Využili jsme toho, že spousta lidí vyjížděla z lodi směrem z přístavu a vytasili paprče z kapes. Jedno z prvních aut skutečně zastavilo a my už jeli do neznáma. „Kam to bude?“ praví pár z Madridu. „No my nevíme, prostě nás někam hoďte.“ Zněla odpověď z Moničiných úst. A rázem jsme se octli v hlavním městě Valverde. Tady už jsme pomalu začali chápat, že ostrov je vskutku maličký. Hlavní město mělo jen o trochu víc obyvatel, než Uherský Ostroh a bylo zcela vylidněno.

Další stop nás zavezl do El Mocanal. Dále následoval milý místní pár, který nás hodil do Guarazocy a povykládal mnohé zajímavé. Odtud jsme dokráčeli k prvnímu bodu našeho narychlo zhotoveného plánu. Tím byl Mirador de la Pena (vyhlídka na údolí El Golfo a širé moře). Už zde jsme pociťovali změnu teploty. Rázem nás přepadl chlad a studený vítr z důvodu vyšší nadmořské výšky. Už takhle z počátku jsem ale cítil, že na tomto ostrově se mi bude líbit. Vše probíhá s klidem a bez větších komplikací. Lidé jsou milí a auta zastavují jako mávnutím kouzelného proutku. Na tomto místě jsme sice čekali trošku déle (asi 15 minut), ale to jen kdybychom nebyli bázliví a zvedli palec pří průjezdu policejního auta. Páni policisté vypadali, že nám zastaví i přes náš stud, ale nakonec se tak nestalo. Další pozoruhodností byl stařík, v autě jistě starším, než on sám. Nic by nebylo natolik zvláštní, kdyby neměl auto plné trávy (zřejmě pro kozy či ovce). Tráva mu dokonce trčela i z kufru, ale přesto zastavil. Nechápavě jsme na něj koukali a on zase na nás. Uvnitř nebylo sebemenší místečko, kam bychom se mohli vměstnat, a tak jsme na něj mávli a on spokojeně odjel.  

Potom už jsme se mohli těšit na starší pár, který nás vezl zase o kousek dál. Tito manželé byli skvělí, manželka si cestou poručila zvýšení hlasitosti hudby a už jsme jeli: „Together, forever and ever“ až do Las Puntas. Ale in my heart samozřejmě forever. Tohle městečko je zajímavé tím, že se nachází v Guinessově knize rekordů, respektive jeho hotel, který je nejmenší na naší planetě Zemi. Má jen čtyři pokoje a proto je prý rozumné si jej s patřičným předstihem zarezervovat. Kromě toho zde bylo pozoruhodné, že jsme nepotkali takřka žádného člověka. Ještě před odjezdem jsem četl pár článků a nemohl jsem minout informaci, která o ostrově tvrdila, že je přezdívaný jako konec světa. Rázem jsme si uvědomili, že už asi víme proč. V městečku jsme mohli vidět krásné kamenné domy, zasazené přímo pod skalnatými horami, což na nás velmi zapůsobilo a celkové v nás tohle místo zanechalo velmi dobrý dojem.

Po detailní pochůzce jsme opět dorazili k silnici a vyčkali na pána v černých kalhotách a bílé košili, kterému jsme skočili do auta a vezli se do (podle mapy většího města La Frontera), doufaje, že si konečně doplníme zásoby jídla a tekutin. Pán nám prozradil, že jede do Sabinosy, kde se koná slavnost a pokud chceme, hodí nás až tam. My se narychlo radíme, konzultujeme pro a proti a nakonec kývneme. Přece nebudeme odmítat pozvání na akcičku. Jen nám vrtá hlavou, jak tam asi budeme vypadat (já v teplákách a Monika sice v riflích, ale zasraných od neidentifikovatelné hnědé látky). Pán je samozřejmě hodný a cestou nám zastavuje u obchodu ve Fronteře. Po nákupu už však míříme do zmiňované Sabinosy.

Dorážíme s předstihem. Vesnička je už hezky vyzdobená a připravená na slavnost. Tedy kdyby zde byl nějaký člověk. Sedáme na patník a čekáme. Za chvíli přichází muž, který nás sem dovezl a ptá se, kde budeme spát. Po diskuzi ve smyslu, že moc nevíme, ale že si někde postavíme stan, nám věnoval baterku, abychom v noci alespoň viděli. „A jak vám ji vrátíme?“ ptáme se udiveně. „No už asi nevrátíte.“ jak jinak, než s klidem odpovídá usměvavý mladík. Za okamžik za námi přichází dvě malé holčičky s krabicí. Když ji otevřou, smějí se na nás sladké domácí pochutiny, které by byla škoda neochutnat. Za malý příspěvek jsme si tedy mohli vybrat, ale těžší rozhodování jsem už dlouho nezažil, protože všechny buchtičky vypadaly náramně. Později se však začali shlukovat lidé. Všichni ve stejném kroji s mašlemi, připomínající Velikonoce v Česku. A zanedlouho zde byla celá vesnice a my jediní cizáčci. Všichni začali tančit a veselit se a my si tuto show s chutí užívali. Po skončení tanečků začala open air mše a my se vydali zase o kousek dál.

Na video z fiesty nahlédněte kliknutím zde

Slunce pomalu zapadalo a my netušili, zda se stihneme přemístit na tajné místo, kde jsme chtěli kempovat. Avšak před bojem my se nevzdáváme, a tak jsme se vydali vstříc opuštěné silnici, kde projelo jedno auto za hodinu. Za pár minutek však opravdu projíždí a už z dálky vidíme, kdo sedí za volantem. Smíchy jsem se mohl potrhat. Byl to ten charismatický půjčovatel aut z přístavu, který nám zrána daroval mapu ostrova. Ty jeho brýlky ze šedesátých let se nedaly zaměnit. Pán opět prokázal svoji ochotu a zavezl nás do další vesničky a my si tak opět potvrdili, že tento ostrov je spíše ostrůvek.

V dáli na pravé můžete vidět maják. Klasické místo na El Hierru, kde chytnete wi-fi.

A co teď? Tady končí sranda. Dále už není žádná vesnice a pomalu ani zajímavé místo, kam by někdo v tuto pozdní hodinu jel a mohl nás naložit. Pěšky je to sakra daleko, ale kráčíme dál. Trpělivost růže přináší a nám je přinesla v podobě Němce v bavorském kroji. Ten nám vykládá, že zde natáčí dokument a jede na západní stranu ostrova pořídit záběry západu slunce. Přepadla mě myšlenka, že si kameru postaví na stativ a natáčí sám sebe v onom bavorském kroji, jak mluví o krásách El Hierra. V ten moment jsem se málem začal nekontrolovaně smát. Nejel tam, kam jsme chtěli, ale jednou špatně odbočil (pro nás správně) a z důvodu úzké cesty a malého prostoru pro otočení se nás rozhodl hodit ještě o kousek dál. Byl celkem upovídaný, a tak mluvil (místy přidával německá slovíčka, aby konverzace byla plynulá) a zapomínal, že jede špatným směrem, až jsme se dostali tam, kde silnice končila. Tedy tam, kam jsme měli namířeno. Zde se otočil, my poděkovali a pochodovali už pěšky zaprášenou cestou k majáku. Ten nebyl našim cílem, ale podle článku Máji Balatkové (https://www.keckamarketka.cz/2012/05/el-hierro-pohadkovy-konec-sveta.html) jsme tušili, že tajné místo k přenocování musí být někde blízko!

Stihli jsme to přesně! Nacházeli jsme se na západní části ostrova a slunce pomalu zapadalo pod moře. Opřeni o maják jsme se ládovali bagetami a vychutnávali romantickou idylku, která nebyla až tak dokonalá, jak jsme doufali. Zkontroluji čas, a abychom stihli údajně nejhezčí místo na ostrově za světla, musíme vyrazit. Ovšem co to na svém mobilu nevidím! Neznamenají tyhle vlnky náhodou připojení na síť wifi? Ano, uprostřed opuštěné přírody, kde není ani živáčka. Na měsíční krajině, téměř stejné, jako na ostrově Lanzarote, s tím rozdílem, že tady návštěvu máme zadarmo a ještě s připojením na internet. Rychle jsme tedy zkontaktovali nejbližší osoby, že jsme v pořádku a pádili dál. Netušili jsme, zda jdeme správným směrem, ale jiný zde snad ani nebyl. Míjíme úžasnou jeskyni, kde bychom se mohli vyspat jako králové, ale touha je silná a pokračujeme dál. V dálce vidíme kouř! Proč? Vždyť tu máme být sami! Za malý moment už vidíme, že přicházíme vskutku tam, kde jsme chtěli, ovšem čekali jsme něco zhola jiného. Čekali jsme, že tajné místo zůstane utajeným a budeme zde osamoceni uprostřed ničeho, daleko od civilizace na téměř nejzápadnějším bodě Kanárských ostrovů a budeme vychutnávat klidu a ticha. No nic, jdeme blíž a zjišťujeme, že je tady zhruba deset aut, celkem velké množství lidí a někteří z nich dokonce nahlas pouští hudbu. No, diskotéka na konci světa taky není špatná.

Tohle místo disponuje přístřeškem z palmových větví, zabudovanými grily, posezením a slušnými záchody. Nakonec nás ani tolik nemrzelo, že tu byla skupinka dalších nocležníků, protože jsme zaprvé nemuseli rozdělávat oheň v grilech a zadruhé té kráse kolem, pohádkovému posezení při úplňku a celkovému zážitku to prostě neubralo! Protože jsem stůj co stůj věřil, že se sem dostaneme, i když mi pak Monika přiznala, že ona ani ne, koupil jsem předem párky, které jsme si nyní mohli ugrilovat. Přesto, že lidí tu bylo habaděj, nejlepší lavička se stolkem byla volná právě pro nás. Postavili jsme stan, povečeřeli, nasáli pohodu a sílu, kterou toto místo přinášelo, a šli jsme spát. Po ránu jsme něco málo posnídali a já se vydal šnorchlovat, protože je zde velmi vyhlášené. Voda byla z důvodu okolních ostrých skal čirá jako dešťová kapka a já si prozkoumávání oceánských hlubin směle užíval. Tedy do té doby, než jsem ve větší hloubce trochu dál od břehu zahlédl větší rybu, která se na mě přísně podívala. Dělal jsem jakoby nic, ona však pomalu plula přímo za mnou. Otočil jsem se tedy a raději plaval zpět.

Brzy jsme se však s tímto kempink spotem rozloučili, protože jsme chtěli vidět ještě mnohé další. Kousek odtud bylo i místo, kudy dříve vedl nultý poledník, a tak jsme neodolali.

Cestou zpět jsme kráčeli vzhůru prašnou cestou, kde nejenže nejezdila auta, ale kolem nebylo ani živáčka. Slunce už usilovně svítilo a nám se rosila čela. V tu chvíli však za námi slyšíme zvuk motoru. Je to pán, který sem jezdí kontrolovat rybáře, zda mají povolení. Nasedáme do jeho auta a vyváží nás až k silnici, kde už zvesela můžeme stopovat. Tam nám zanedlouho staví mladá rodinka s roztomilým synem v autosedačce. Jsou to Francouzi, kteří tady žijí už pár let. Paní se uchází o místo průvodkyně, a tak v rámci studia navštěvují všechna význačná místa. A co víc, vůbec jim nevadí naše společnost. Zastavujeme u poutního místa Nuestra Señora de los Reyes, dále pak pokračujeme do El Sabinar, kde se nachází z důvodu silného větru všelijak pokroucené zhruba 500 let staré stromy a potom navštěvujeme Mirador de Bascos - vyhlídku na údolí El Golfo, odkud vidíme jak vesničku Sabinosa, kde se veselilo, tak cestičku, po které jsme si to ládovali směrem k majáku.

Nejjižněji položené městečko, s názvem La Restinga, je podle mnohých místních, které jsme potkali a dali se s nimi do řeči, jediné místo na ostrově, kde jsou turisté a tím, jak je rušné, je i nezajímavé. Ovšem tahle rodinka měla namířeno právě tam a nabídla nám, že můžeme jet s nimi. Po příjezdu zjišťujeme, že městečko vůbec neodpovídá popisu. Dobře, bylo tu pár kavárniček, nějaká hospůdka a obchůdek, ale vedle přístavu na malinkaté pláži nebyla ani noha, možná tak manželé z Madridu, který nás svezl úplně na začátku naší pouti. Celkem jsme jej potkali třikrát na různých místech ostrova. Posvačili jsme tedy a vydali se stopem dál.

La Restinga

Kněz nás zavezl do městečka San Andrés, které se nachází v nadmořské výšce přes 1000 metrů nad mořem. Odtud jsme se vydali k tajemnému místu s názvem Árbol Santo. Zde byl v dávných dobách strom, který produkoval takovou vlhkost, že byl jediným zdrojem vody na celém el Hierru. Strom byl zničen hurikánem, ovšem kolem roku 1950 byl zde na jeho počest zasazen nový. Dle mapy se toto místo jevilo víc než zajímavě, a tak jsme s velkou zvědavostí směle pochodovali. Po půl hodince cesty proti nám však projíždí auto a zastavuje. Starší žena se ptá: „Jdete na Árbol Santo?“ „Ano,“ s obavami odpovídáme. „Tak tam už je zavřeno, už nic neuvidíte.“ Jak zavřeno? Vždyť je to strom!, říkáme si a nechápavě kroutíme hlavami. Napadlo nás, že z něj udělali atrakci, ohraničili nějakým plotem a tato žena zrovna zavřela. „Jdeme dál, nic nám nezabrání, abychom viděli strom!“ rozkázal jsem. Když jsme přišli k místu, ukázalo se, že jsme dedukovali správně. I jednonohý by však dokázal obejít zítku a tak jsme byli rázem uvnitř. Výsledkem byl strom podobný naší durancii na zahradě, posazený mechem a kolem něj jeskyňky, kde se tvořila voda díky místnímu vlhkému podnebí. Další pozoruhodností bylo, že zde, uprostřed přírody, bylo opět připojení k síti wifi. Po nabažení kouzelného stromu a divokých jahůdek jsme u brány jako poctiví zákazníci nechali vstupné a kráčeli zpět do San Andrés.

Před námi bylo hned několik problémů. Bylo půl deváté a o tři čtvrtě začínalo finále Ligy mistrů. San Andrés je sice město, ale vůbec není jisté, zda tam je hospoda, kde tento zápas vysílají. My nemáme kde spát, venku je čím dál větší zima a po fotbale bude tma jako v pytli. Navíc jsme ještě relativně daleko od přístavu a zítra po obědě nám frčí loď zpátky na Tenerife. Monika finále vidět nepotřebuje, raději by stopovala někam níž a blíž, ale respektuje mé sportovní zapálení. V San Andrés procházíme kolem psů, slepic a dobytka a rázem jsme na hlavní třídě. Vcházíme do budovy, nad kterou visí nápis „BAR“ a jsme doma. Plazma, správně naladěný program a poďme! Všechny problémy jdou teď stranou. Protože jsem se dočetl, že povinností na El Hierru je ochutnat místní vínko, objednáváme to tam. Časem dokonce poznáváme, že štamgasti fandí taky Borussii, a tak si objednáváme i jídlo. Vše měli vystaveno u baru, a tak jsme se s Mončou shodli na těch kuřecích kouskách, ty vypadají skvěle. Jdu to objednat, ukážu a hostinský se ptá: „Pulpo?“ „Sí!!!“ odpovídám sebevědomě. Když se vracím ke stolu, zvědavě se ptám Moniky: „Co znamená pulpo?“ „Chobotnice, proč?“ „Ále, jen tak.“ Nakonec byly samozřejmě lepší než celé kuřecí a náramně jsme si pochutnali :-D. A já už vím, co znamená pulpo.

O poločase jsme chvíli zkoušeli stopovat, ale na konci světa v podvečer to bylo úplně zbytečné, a tak jsme zavítali zpět do hospy. Dortmund prohrál a my jsme vypochodovali ven. Auta nejezdila, pěšky všechno daleko. Inu budeme muset přečkat noc tady. V té ukrutné zimě, uprostřed nezkrotného větru. Ale kde postavíme stan? Zazvoníme na někoho, ať nás ubytuje? V tom uvidíme velké stany z minulého týdne, kdy tu byla nějaká velká událost. Nahlédneme, co se skrývá uvnitř a nic. Tady na nás foukat nebude! A tak jsme postavili stan uvnitř stanu – ideální! Zaléháme ke spánku, soukáme se do spacáků a já na mobilu kontroluji, kolik je hodin. Ale co to zase nevidím?! Na místě, kde bych to po majáku čekal úplně nejmíň, opět chytám wifi. A tak internet využíváme a hledáme, co že to jsou na Hierru za vtipálky. Zjišťujeme, že El Hierro je první „Smart island“ na světě. Čili nachází se na něm 26 wi-fi stanic, rozmístěných na různých místech, převážně takových, kam zavítají nohy turistovi (takže strom, vesnice na konci světa a maják na nejzápadnějším cípu ostrova, kde potkáte sotva racka), aby mohl sdílet zážitky in real time.

Brzy ráno jsme se vzbudili a vydali na cestu plnou mlhy. Ranní procházka nám nevadila, ale kdyby někdo zastavil, nezlobili bychom se. A najednou, kdo by to čekal, přijíždí na pomoc starý dobrý Němec v bavorském kroji. Dnes už ale na sobě ten fešný hábit neměl, ale i přesto starým kamarádům zastavil a odvezl až k přístavu. Bylo teprve ráno, vše jsme stihli až příliš rychle. Loď odplouvá za relativně dlouhou dobu – jedeme ještě někam!

Kousek odtud bylo hezké místo – nějaké skály u pobřeží, tak třeba tam. Stopujeme a dáváme si limit, že pokud nikdo nezastaví do určité doby, vybodneme se na to. Za chviličku však zastavují dvě Maďarky a vezou nás až tam. A nejen to! Cestou mladší z nich – dcera vysedává na doučování a matka nás veze zpět do přístavu. Na ostrově žije 4 roky a pracuje jako doktorka. První rok byl prý krásný, druhý nebyl špatný, ale třetí a čtvrtý už zažívají nudu, protože Hierro je zkrátka malinké. Ovšem dobře placená práce tu holky stále drží.

A tím skončilo naše putování víc než sympatickým ostrůvkem, který stojí za navštívení možná víc, než kterýkoliv jiný. Kdo hledá opravdový klid, mír a pohodu, chce uniknout od každodenního shonu, nechce být otravován miliony turistů, ale potkávat jen skromné, hodné a spěchem a moderní dobou nepoznamenané lidi, musí si zajet na pravý a nádherný konec světa, který vězte, opravdu existuje. Je to ostrov s názvem El Hierro.