Klid, mír a pohoda - La Gomera

Jednoho dne se probouzím a zjišťuji, že doba v ráji se nevyhnutelně krátí a mně zde zbývají už jen poslední tři a půl měsíce pobytu. Je mi z toho zle a pociťuju mizernou náladu. Uvědomuji si, že jsem zde mnoho času i promarnil. Mám ještě mnoho plánů, a tak není nic jednoduššího, než přestat myslet negativně a ihned se vydat za dobrodružstvím. Otvírám stránky společnosti, která nabízí lodní dopravu mezi ostrovy, a zjišťuju, že plavba je do půlky března za zvýhodněnou cenu. Kupuju lístky na ostrov La Gomera, protože jsem zde ještě nebyl a já chci přece navštívit všechny ostrovy. Ptám se spolubydlících, zda se chtějí přidat. Všichni by moc rádi jeli, ale Monika má párty se třídou, Janusz musí pracovat a Ivana, ač prý také přemýšlela nad návštěvou Gomery, tak nemůže z pracovních důvodů a na výlet pojede nejspíše až příští víkend. Nevadí, stejně jsem si vždycky chtěl vyzkoušet cestovat sám a nyní se konečně naskytla příležitost. Od Ivany se dozvídám, že v tomto období na Gomeře probíhá festival s názvem Rainbow. Nevím přesně, co si pod tím představit, ale jedná se prý o nějakou hippie sešlost, kde se mají všichni rádi, objímají se, praktikují různé rituály, pijí, kouří a panuje příjemná a přátelská atmosféra. Protože je zde dovoleno úplně všechno, hodně lidí je zde úplně nahých. Super! Tam rozhodně zavítám.

Klasická loď společnosti Naviera Armas

Ve čtvrtek po škole vyzvednu doma věci a pádím do přístavu. Za chvíli už sedím v lodi a pluju na Tenerife, protože přímý spoj na Gomeru není. Odtud mi jede loď až další den, a proto zde musím přečkat noc. Napsal jsem pár lidem na Couchsurfing, ale později jsem si vzpomněl na Chrise. To je borec, který nás s Verčou při poslední návštěvě Tenerife vzal stopem a vyměnil si s námi kontakt. Protože se zdál být hodně v pohodě, rozhodl jsem se mu napsat. Odpověď zněla: „Ano, můžeš u mě přespat a další den tě hodím do přístavu, pokud chceš.“ Chris nebydlí přímo v Santa Cruz de Tenerife, ale v nedalekém studentském městě La Laguna. Kolem osmé hodiny jsem tramvají dorazil na poslední zastávku, kde na mě s kamarádkou už čekal. Netušil jsem, zda bydlí sám, s rodiči, či kamarády, a tak jsem byl v očekávání. Představoval jsem si poklidný večer, nic závratného. Podle Chrisova vzhledu jsem však odhadoval, že by občas mohl kouřit trávu. Po cestě autem se bavíme a jedna z prvních otázek zní: „Kouříš?“ Od toho momentu jsem tušil, že bude sranda.

Chris s vlkem

Když jsme dorazili na byt, vyrojilo se přede mnou hejno mladých lidí a jeden vlk (pes – československý vlčák). Ihned jsem byl se všemi seznámen a sotva jsem si zapamatoval první a poslední vyřčené jméno. Zanedlouho jsem zjistil, že všichni jsou místní studenti a zdají se být jako moc fajn lidi. Oficiálně tam prý bydlí pět osob, ale pobývá jich zde vždy kolem deseti. Proč? Protože je to super zázemí, jsou dobří kamarádi a mohou si společně užívat chuti marihuany a hašiše. Musím říct, že o mě bylo velmi dobře postaráno a všechno, co bylo k dispozici, jsem mohl sdílet. Ať už to bylo jídlo, štěstí nebo spokojenost. Seděli a klábosili jsme do rána a panovala uvolněná atmosféra.

Zde jsem spal

Ráno jsme posnídali, já se rozloučil a s Chrisem jsme se vydali na dálnici směr Los Christianos, odkud mi jede loď na La Gomeru. On jel do práce a vysadil mě na vhodném místě pro stopování. Jako dárek za pohostinnost jsem mu věnoval láhev vina tinta, pochválil jeho nadání na fotografování (jeho galerie zde - rozhodně doporučuji) a rozloučil se s ním. Poté jsem na okraji silnice zdvihl palec a za dvě minuty zastavila těhotná Němka. Nejela sice do Los Christianos, ale na letiště, které je odtamtud asi dvanáct kilometrů. Na místě, kde mě vysadila, jsem čekal sice trošku déle, ale nakonec zastavil stařičký Němec se stařičkou Finkou a neustále do mě hustili německy. Když mě vysadili v centru Los Christianos, vyřkl jsem danke šén a hyvaa iltaa (finsky dobrý den) a s úsměvem jsme se rozloučili. Díky štěstí u autostopu jsem zde byl s předstihem a mohl s chutí relaxovat na pláži. Sice se tu hemžilo hodně turistů, z většiny německých, ale pláž byla kvůli nepříznivému počasí skoro prázdná a tak jsem si mohl vychutnat oběd a krátký spánek.

Pláž v Los Christianos

Potom už ale hurá do lodi a směr La Gomera – hlavní cíl tohoto výletu. Ostrov se pyšní národním parkem a díky neskutečnému vlhku je skoro celý zelený. Po El Hierru je druhým nejmenším ze sedmi Kanárských ostrovů, což vidím jako velkou výhodu, nýbrž nic není daleko a vše je rychle dosažitelné.

Mračna nas San Sebastian                                                                 Kostel v San Sebastian

Plány mám, ale doposud jsem se přesvědčil o tom, že je vždy lepší neplánovat a nechat vše plynout spontánně. Prvně jsem se chtěl stopem dostat na druhou stranu ostrova na playa del Trigo, kde probíhá již zmiňovaný festival. Začínám stopovat, ale nejezdí zde moc aut, a tak se vracím kousek zpátky s tím, že zkusím sice delší, ale možná frekventovanější cestu. Než jsem se k ní dostal, potkal jsem tři stopující holky s brašnami, od pohledu rozhodně ne místní. Inu dal jsem se s nimi do řeči, protože vypadaly free. Usoudil jsem, že jedou možná na stejné místo a později jsem se přesvědčil, že jsem se nemýlil. Ovšem jedou tam až zítra a dnes se vydávají do Valle Gran Rey, kde chtějí kempovat a prý znají dobrá místa. Jedna z nich byla Belgičanka, druhá Němka a třetí Francouzska. Nabídly mi, že můžeme stopovat spolu, respektive se i rozdělit, aby byla větší šance, že někdo zastaví. Já fakt nechtěl kazit jejich holčičí partu a navíc jsem věřil mojí myšlence vyzkoušet tu druhou cestu. V tom, že byla delší, jsem se nemýlil, ale že by byla frekventovanější, v tom tedy rozhodně ano. Holt La Gomera není velký ostrov a budu muset počítat s tím, že lidí tu moc potkávat nebudu. Jdu však stále výš a výš a nevzdávám boje. Když ale začne silně pršet, naseru se a jdu zpátky. Cestou stopuju, abych si ji zkrátil, a brzy zastavuje milý místní pán, který mi radí, ať nasednu na autobus. To však není můj styl a jdu zpátky na místo, kde jsem potkal holky. Ty už zde nebyly, takže stop musí fungovat. Časem ale zjišťuju, že se zanedlouho setmí a potom opravdu nevím, co budu dělat. Jdu tedy zkontrolovat autobusovou zastávku a zjišťuju, že autobus jede za půl hodiny a stojí pět euro. Vracím se však k silnici a zkouším dál stopovat. Nic. Nasedám tedy na autobus a jedu do údolí velkého krále, čili do stejného místa, jako jely holky. Cestou autobusem dostávám neskutečnou depku. Projíždíme horami, kvůli mlze a mrakům nejde nic vidět a je zima. Já jsem sám a nemám tušení, kde vlastně budu spát a co budu dělat. Nemám nikoho, s kým bych si povykládal, poradil se. Cestování sám nebyl dobrý nápad, pomyslel jsem si. Vysedám na konečné zastávce a zjišťuju, že v údolí je celkem teplo a tak situace není úplně kritická. Procházím kolem pláže, kde je velký nápis „Zákaz kempování“ a přicházím na malý osvětlený plácek, kde si hrají děti a kolem posedává pár lidí. Sednu si tedy taky, doplňuju tekutiny a přemýšlím. Naproti sedí dva borci s dredy a já se rozhodnu je oslovit. Když procházím kolem nich, zdraví mě dřív, než jsem tak stačil učinit já. „Nevíte náhodou, kde se tady dá postavit stan?“ tážu se. „Chlape, jsi na Gomeře, postav si ho třeba tady a nic se nestane.“ praví jeden z nich. „Nemluvíš náhodou německy?“ ptá se druhý. „Ne, proč?“ odpovídám. „Máš německý přízvuk.“ vysvětluje. (Aha, dobré, já usiluji o britský a pak zjistím, že mluvím skoro německy! Za to může Janusz a ten nespočitatelný počet němců všude na světě, obzvlášť na Kanárech!). No nevadí, sedám vedle nich a povídáme o všem možném. Za chvíli už se balí joint kvalitního materiálu a už to jede znovu. Poté přicházejí tři holky, které jsem potkal v San Sebastian. Svět je malý a Gomera ještě menší. Tvrdí, že kousek odtud je koncert a prý jestli jdeme. Negativní náladu rychle střídá pozitivní a cítím, že vše je tak jednoduché. Sice většina z mých nových přátel má dredy, ale stejně jsem očekával, že koncert bude v nějaké poklidné hospůdce. Tvrdí mi, že je to velmi hezké místo a že se tam dá za dvě eura i přespat. No super, lepší zprávy jsem nemohl slyšet. Když však dorazíme na místo, nevím, co si mám myslet. U vchodu stojí staří, na pohled hodně poznamenaní lidé, jeden z nich dělá beatbox, druhý nás slušně zdraví a vítá. Uvnitř to vypadá jako nějaká osada, nevím přesně, jak to nazvat. Místo se jmenuje Casa de la Família. Jsou tu stany, kde se dá koupit alkohol, jeden velký stan, kde se spí, nějaká garáž, provizorní podium, kde opřená kytara čeká na muzikanta, nějaké menší posezení a všude kolem lidi, na pohled lehce odsouzeníhodní - jak návštěvníci, tak barmani i kapela. Ovšem už několikrát v životě jsem si uvědomil, že je lepší nedávat na první dojem a neodsuzovat třeba jen podle vzhledu. A později jsem zjistil, že všichni jsou to lidé inteligentní, lidé, kteří žijí přesně tak, jak chtějí. Většina z nich skončila s prací, školou, každý den spí jinde, většinou venku, v přírodě a užívají si života, cestují. Nepotřebují společnost a nejsou ničím ani nikým ovládáni. I když to bylo hodně zajímavé, postupem času jsem se tam začal cítit velmi dobře. Za barem většinu času nikdo nebyl, ale nemohlo se stát, že by někdo něco ukradl. Všichni zde plynně hovořili nejméně dvěma jazyky. Kapela byl jeden z těch staříků, zdravících u vchodu, s křivou pusou a chraplavým hlasem, na kytaru však skvěle hrající a se zpěvem velmi svérázným. Za pár minut bohužel začalo silně pršet a proto i hudba přestala hrát. Když však déšť skončil, zábava byla opět v plném proudu. Pilo se pivo, jeden borec začal hrát na kytaru a skvěle zpívat (většinou reggae), tancovalo se, rozpalovalo se brko za brkem a všichni byli spokojeni. Později za mnou přichází Rury (jeden z těch, které jsem předtím potkal) a sděluje mi, že tam jsou dvě volná místa k přespání, která zamluvil. Proč ale ne tři? Kde budu spát já? „Neboj,“ tvrdí Rury, „nikdy nevíš, co se stane, nějak to dopadne.“ Později zjišťuju, že spát na pláži je dnes víc než nebezpečné, protože má přijít velká bouřka. Všichni tvrdí, že nejraději spí v přírodě, ale dnes nic nebudou riskovat. Tři holky, o kterých jsem mluvil dříve, si na noc pronajaly apartmán a já se jich zeptal, zda nemají náhodou i místo pro mě. „Jo, myslím, že by to šlo, ale musíš odejít do devíti ráno, aby nikdo nezjistil, že si tam spal, nechceme problémy.“ Rury měl pravdu, chce to klid a moc nepřemýšlet. Řešení nějak přijde samo. V rodinném domku, jak se osada v překladu nazývá, jsme vydrželi až do rána a poté se uklidili ke spánku. Ráno jsem si dal dokonce sprchu a vyrazil pryč. U pláže jsem posnídal, zapřemýšlel, co celý den budu vlastně dělat a zjistil, že můj prvotní plán přijít na Rainbow asi nevyjde, neboť prý cesta tam trvá celkem dlouho a já chci vidět taky něco z přírody. Mé kamarády asi už neuvidím, nestihl jsem se s nimi ani rozloučit, ale takový je holt život.

Apartmán v údolí Gran Rey, kde jsem přespal druhou noc

Hledám cestu z městečka a stopuju. Zastavují mi postarší Holanďané a jak už je u nich zvykem, jsou velmi milí a zavezou mě přesně tam, kam potřebuju. Kousek od pěšinky k nejvyššímu vrcholu La Gomery – Garajonay s nadmořskou výškou 1487 m. n. m. Cesta mi netrvá dlouhou dobu a za chviličku jsem tam.

Garajonay - 1487 m. n. m.

Odtud ale zpátky dolů a následně na stezku do vesničky El Cedro, poblíž které se nachází vodopád s názvem El Chorro. Cesta byla příjemná, z velké části z kopce, příroda hezká. V El Cedru nacházím kemp s restaurací a zjišťuju, že nocleh zde stojí pouhé dvě eura. Rád bych zůstal, ale ještě je málo hodin a navíc je to celkem daleko od hlavního města San Sebastian, odkud mi jede další ráno v 10:15 loď zpět domů. Vydávám se tedy cestou dál, potkávám zmiňovaný vodopád a cesta jde z kopce takovým způsobem, až cítím bolest v kolenou. Nikam ale nespěchám, užívám si přírodu.

Salto de agua (vodopád) El Chorro

Podle mapy zjišťuju, že se odtud dá docela dobře dostat k silnici, kde bych zítřejším ránem mohl začít stopovat. Vydávám se touto cestou, abych cestu znal a prověřil si ji. Následně jsem se rozhodl vrátit zpět do El Cedra a přespat v kempu. Protože cesta byla předtím hodně z kopce, nyní jsem musel šlapat hodně do kopce. Chvilku jdu dokonce po silnici a zastavuje mně místní Gomeřan. Zná program Erasmus a tvrdí, že zítra bude tornádo a možná některé plavby budou zrušeny. Hmm, snad se dostanu odtud domů, pomyslel jsem si. Následně potkávám Holanďanku, která má stejnou cestu jako já a do kempu kráčíme spolu. Zjišťujeme, že jsme byli včera nejenom ve stejném městě, ale dokonce na stejném místě – v Casa de la Família. Nechápeme, že jsme ani jeden druhého neviděli. Ona tam dokonce strávila noc. Když přicházíme do kempu, dávám si papas arugadas, protože cítím, že jsem si je zasloužil. Stavím stan vedle Holanďanky a následně si dávám open air horkou sprchu. Už byla sice zima, ale ten pocit… Pod proudem vroucí vody bych vydržel třeba hodinu, ale myslel jsem na ostatní a nechtěl jsem vše vyplýtvat. Doufám, že noc nebude příliš chladná, ale jsem přesvědčený o opaku. Kolem osmé zaléhám, a protože nemám žádnou karimatku, leží se pěkně nepohodlně. Vlastně spím na zemi, jen na tenké vrstvě stanu a ve spacáku. Budím se o půl noci a třepu se zimou. Dál nemůžu spát. Vždy usnu tak na hodinu, pak musím změnit pozici a přestat přemýšlet nad tím, že je mi zima. Nakonec přijde konečně šestá hodina ranní a já všechno balím a za tmy se vydávám na cestu.

Kemping v El Cedru

Nebýt světla v mobilu, neviděl bych na krok a musel bych na místě počkat, až začne svítat. Cesta je trochu strašidelná, ale dá se to přežít. Uklidňuju se tím, že na Kanárech nežije žádná zvěř, a tak se nemusím bát. Asi deset sekund po této myšlence však v šeru vidím středně velké zvíře. Myslím, že to byla ovce a ihned, když mě spatřila, utekla. Ještě aby ne, když viděla Vlka. Ovšem i Vlk se trochu polekal. Po hodině uprostřed hor nacházím silnici a pomalu se rozjasňuje. Za chvíli dokonce jede auto, ale nestaví. Je skoro půl osmé a na značce čtu, že San Sebastián je vzdálený čtrnáct kilometrů. Ok, to bych teoreticky mohl stihnout i pěšky, kdyby bylo moc zle. Kráčím si to, kráčím a auta jezdí jen do protisměru. Co se děje? Vždyť někdo musí jet do hlavního města. Netušil jsem, že nakonec opravdu půjdu téměř celou cestu pěšky, ale počítal jsem s tím, a proto jsem nezastavoval, držel tempo a svižným krokem se posouval dál a dál. Když už bylo město v dohlednu, asi čtyři kilometry vzdálené, zastavil mi dánský pár - dobré něco. Ranní desetikilometrová procházka mi ale nevadila, protože to mám rád.

Národní park

Cestou lodí zpět na Tenerife jsem jel společně s hippíky, z nichž některé jsem zahlédl i v Casa de la Família a kteří vytáhli nástroje a začali příjemně hrát a zpívat. Všichni kolem si hudbu náramně užívali. Po příjezdu do Los Christianos jsem našel výpadovku do Santa Cruz a stopoval na vcelku dobrém místě. Nikdo však dlouhou dobu nezastavoval. Po chvíli jde však mým směrem člověk v košili s květinovým vzorem a slaměným kloboukem na hlavě. Tušil jsem, že se zastaví a přinejmenším pozdraví. Stalo se tak a dokonce měl namířeno stejným směrem a tak se přidal. Nakonec se z něj vyklubalo, že je z Polska a studuje taktéž v Las Palmas přes Erasmus. Zastavuje nám pán, který jede úplně jinam, ale hodí nás alespoň na nedalekou benzinku. Podle Mariusze je to na benzince super easy, když se budeme ptát lidí, kam jedou. Nějakou dobu tak činíme, ale nefunguje to. Přesto jsme se ale dočkali, když nás s sebou do auta vzal místní muž, který studoval v Praze, Švýcarsku a má mnoho zkušeností ze světa. Je to pohodář a přesto, že jede do La Laguny, hodí nás do Santa Cruz přímo k naší lodi. Zde se zvedá vítr a naplňuje se předpověď. Cesta lodí je velmi zábavná. Vlny jsou velké a lodí cloumají, co to jen jde. Houpeme se jako na houpačce a občas musím držet i stůl, aby neutekl. Blít jsem však nikoho nezahlédl. Cestou jsme si s Mariuszem velmi příjemně pohovořili. Zdá se být jako velký dobrodruh a stejně jako já zkusil cestovat sám. Byl mimo jiné i na Rainbow festivale a na Gomeře zažil mnoho příjemných chvil.

Výlet to byl opět hezký a zjistil jsem, že cestovat sám můžu. Dokonce je to úplně něco jiného a člověk si to užije zcela jiným způsobem. Tím, že místy pociťuje pocity prázdna, o to víc si pak užije těch příjemných pocitů. Jen by to chtělo více dnů, abych stihl z tohoto ostrova mnohem víc a ne jen část toho, co mi mohl nabídnout.

Závěrem bych chtěl uvést na pravou míru, že mojí osobou nebyla požita žádná droga.

Autor: MV