I bez berlí to jde – na Teide

Čas plyne vskutku rychle a na nikoho nečeká. Nedá se zastavit a ani nastřádat a ponechat na pozdější chvíle. Proto jsme nelenili a vydali se vstříc dalšímu dobrodružství. Jsme mladí, neklidní a plní síly, a proto jsme se rozhodli navštívit Tenerife, největší ze sedmi Kanárských ostrovů. Půlka listopadu byla téměř za námi, a tak bylo na čase podívat se na tento ostrov, pyšnící se nejvyšším vrcholem Španělska – sopkou Pico del Teide, na kterou jsme měli v plánu vystoupat.  

Ale co se děje? Místo, abych se na výlet těšil, dřímá ve mně melancholická nálada a nedovolí mi spát. Rozmýšlím nad vším možným, převažuje ve mně smutek. Měl bych jít zalehnout a alespoň na chvíli proniknout do světa snů, protože brzy ráno vyplouvá naše loď z přístavu. Ovšem raději chystám batoh, zásoby jídla a dokonce uklízím pokoj. Nakonec jsem naspal necelé čtyři hodinky a s únavou, ještě za tmy, jsem se spolu s Verčou vydal k lodi, která nás za nějaké tři hoďky dopravila na sousední ostrov.

Naše plány na následující tři dny? Koupit mapu, nalézt hezká místa a stopem projet velkou část ostrova a zároveň se dostat co nejblíže již vzpomínané sopce, abychom hned zítřejším ránem mohli započít menší túru. Výraz „nejvyšší vrchol Španělska“ mě sice trochu děsí, ale Teide již pár lidí přede mnou přece jenom zdolalo, a tak snad nebudu výjimkou.

Kotvíme v hlavním městě Santa Cruz de Tenerife, ale to není předmětem naší pozornosti. Prohlídku necháváme až na poslední den. Nyní hledáme cestu do La Laguny, a protože zde jezdí tramvaje a číšník v jednom podniku nám radí, abychom k dopravě využili právě šalinu, učinili jsme tak. Na stop bychom na této cestě stejně čekali věčnost. Číšník ještě upozorňuje, abychom si určitě koupili jízdenku. Po cestě si všímáme nápisu na okně: „Jízda bez lístku se trestá pokutou čtyři sta euro.“ Nyní už chápeme radu toho hodného pána. Inu tady si jízdu načerno dovolí asi jen pořádný tvrďák.

Konečná zastávka La Laguna – do 18. století hlavní město ostrova, kde se nachází zejména velká univerzita a krásné starobylé domky. Historické centrum patří do světového dědictví UNESCO. Mně osobně se město velmi líbilo, místy totiž připomínalo Olomouc, ale dojem mi kazily houfy lidí a turistů, kterých tu bylo bohužel požehnaně.

Odtud ale rychle vyčkávat náš první stop! Jedeme totiž do Puerta de la Cruz. Stopujeme u vjezdu na dálnici, ale lepší místo prostě není. Nadšení pomalu klesá a přichází krize hned začátkem dne, achjo. Čekáme už opravdu dlouho. Nakonec je naše trpělivost odměněna a pán nás bere kousek od města. Vykládá nám, že místní lidé nejsou zvyklí brát stopaře. On sám má ale exmanželku ze Švýcarska, kde žil a občas někomu zastavil. Zbytek cesty nás bere kanárský muž s ruskou manželkou.

Puerto de la Cruz – přístavní město, jak z názvu vyplývá, nacházející se na severním pobřeží ostrova. Nalezneme zde spoustu historických budov, dvě pláže, můžeme se zde na vlastní oči přesvědčit, že jde o místo sopečného původu a všeho všudy je Puerto velmi sympatické městečko. My se usadili na lavičku na hezkém náměstíčku, posvačili, nabrali síly a putovali zase o kus dál, směrem k nejstaršímu stromu na ostrově. Jak už tomu na světě bývá, k večeru se začne stmívat a ani na Kanárech tomu není jinak. Na dračí strom jsem se těšil jako malý kluk, a tak jsem tiše, místy i hodně nahlas doufal, že jej stihneme ještě za světla. Z Puerta nás vyvezli dva Španělé k dálnici. Tam nám zanedlouho zastavil vstřícný pán z Rumunska, který nás zavezl až do městečka Icod de los Vinos, kde se Drago nachází. Hrdě jsme se s ním vyfotili, chvilku pobyli a pádili dál. Asi až za tři měsíce jsme se od Peti a Lukáše dověděli, že strom, se kterým máme fotku, není onen nejstarší strom, ale jen jeho mladší kolega. Draga jsme neviděli a nemáme ani tucha, kde se nám ten 600-800 let starý, 20 metrů vysoký prcek mohl schovat. No což, každý výlet má přec nějakou tu mouchu.

Tím naše konkrétní plány pro tento den skončily a my se mohli s vervou vrhnout do neznáma. Musíme se dopravit, co nejblíže sopce Pico del Teide. Kde budeme spát? Nevíme. Stopujeme a stopujeme, ale nikdo nestaví. Jedoucí auta na nás dokonce troubí a řidiči z okna pořvávají. Obloha je temná a vypadá to, že s výstupem na vrchol sopky se můžeme rozloučit, protože povolení o návštěvě Pica (bezplatné), které je nezbytné rezervovat minimálně čtrnáct dní předem, máme mezi 13-15 hodinou následující den a výstup trvá asi pět hodin. To znamená, že na spodní stanici lanovky musíme být kolem desáté hodiny ranní. My jsme ale ještě hodně daleko od hor a zítra tam dostopovat prostě nestihneme. Nezbývá nám nic než věřit a být trpěliví. V životě nezbytně důležité vlastnosti. Nakonec nám zastavují podivní mladíci. Uklidnilo mě, že mezi nimi byla i holka a proto nasedáme. Cestou se hulí tráva a panuje dobrá nálada. Vyhazují nás ve vesničce El Tanque, které je, v porovnání s tím, co nás ještě čeká, položeno ještě hodně hodně nízko, ale při výstupu z auta už pociťujeme zimu. A co víc, začíná pršet. Ocitáme se tak na místě, kde není ani noha. Chlad sice není ještě tak hrozný, ale ten déšť nás vážně sere. Nezbývá nám, než si krátit chvíle povídáním o životě a stopovat auta, která projíždí jen zřídkakdy. Hledáme místo pod lampou, aby nás řidiči mohli alespoň zahlédnout. Po nějaké době zastavuje muž, který také vypadá velmi zajímavě, ale přece nemůžeme hodnotit lidi podle vzhledu a tak nasedáme. Konečnou stanicí je vesnička Erjos. Zde nám podává ruku a přeje hodně štěstí. Jestli jsme si mysleli, že naše situace už nemůže být horší, mýlili jsme se. V této vesnici je už pořádná zima, prší a kvůli mlze nejde vidět na krok. Opět nám nezbylo nic jiného, než se tomu všemu zasmát. Máme tohle zapotřebí? Vždyť jsme na Kanárech a klepeme zuby! Ano máme, život není jenom válení se na pláži.

Vymýšlíme různé varianty, hledáme případná místa k přespání, propočítáváme čas, ale když nevíte coby, zkrátka zdvihněte palec směrem k nebesům a Bůh Vám sešle nějakou spásu, třeba v podobě týpka, který se z čista jasna objevil a křičí: „Pojďte, vezmu vás.“ Tentokrát to byl mladý kluk asi jako my a vypadal slušně. „Kouříš hašiš?“ táže se po cestě. „Ne.“ odpovídám. „Ale my teď jedeme pro hašiš.“ s klidem praví náš řidič. Ok, v hlavě jsem se snažil přijít vo co sakra go v týhle gejm! Než jsem stačil něco vypravit z úst, uklidňuje mě: „Ale to nevadí, že nekouříte hašiš.“ Tohle mě, jak se říká, opravdu uklidnilo a má duše si řekla asi něco jako: „Tak super, ještě, že to nevadí.“ Dále se ten kluk ptal, jaké máme plány, a když se všechno dověděl, začal naléhat, abychom s ním jeli do Puerta de Santiago, kde bydlí a sehnali si nějaký hostel. Tohle město je ale mimo naši trasu a ráno bychom museli dostopovat zpět. Zvažujeme, přemýšlíme. Únava už tam jakási je a na chvíli si snad i připustíme, že to není zlý nápad. Naštěstí v nás převládla ta dobrodružnější stránka povahy a řekli jsme si, že kdyby nám nabídl nocleh u něj doma, tak možná, ale platit za hostel je zbytečné, a tak vysedneme někde po cestě. Před výstupem z auta se nás ještě ptá: „Kde budete spát?“ My: „Zřejmě někde venku.“ On: „You will die!!!“ „Oukej, fenk šuj, ahoj.“ „Neboj Verčo, víš, jak ti Španěláci vždycky se vším přehánějí, zas taková zima přece není.“

Zhodnocení situace: nacházíme se někde uprostřed tmy, nikde žádné město ani vesnice, máme na sobě všechno oblečení, které je k dispozici. Sice už neprší, ale fouká neuvěřitelně silný vítr a je nám zima. Někde v dálce vidíme světýlka a podle mapy by zde měla být nějaká vesnička. Brodíme se větrem, máme ofoukané ksichty. Pořád jdeme do kopce. Svítíme mobilem, abychom viděli, kam kráčíme, protože jinak se pomalu nevidíme ani navzájem. Ale co, mohlo by to být horší! Například, kdybych spadl z útesu, to by bylo asi horší. Anebo kdyby zrušili Facebook, o tom ani nemluvě. Nakonec přicházíme do vesnice, kde pro změnu není živá noha a připomíná nějaký hororový snímek. Nachází se zde autobusová zastávka, kde se dá pohodlně ležet a je krytá proti větru. Nabízím zde přespání. Už je celkem dost hodin a auto tudy stejně žádné nepojede. Myslím, že dál už se dneska nedostaneme. „Ne! Tohle se mi nelíbí.“ oponuje rázná Verča. Půjdeme dál.

Cestou jsme potkali černou kočku, asi jediného živého tvora široko daleko. Co zde dělala a jak se sem dostala, to mi nešlo hlavou. Ovšem držela se a neustále nás pronásledovala. Dokonce byla tak otravná, že se nám pletla pod nohy. Mňoukala a mňoukala. To už jsme byli zase pryč z vesnice a kráčeli silnicí uprostřed hor, tentokrát z kopce. Neustále jsem s číčou komunikoval a tvrdil jí, že když vydrží, v další vesnici (pokud nějaká bude) jí dám najíst. Inu neodolal jsem z důvodu její nikdy nekončící otravnosti a vyjmul jsem z mého batohu sušenky. Ne, prostě to nesnědla. Potom ale nevím, co chtěla.

Další vesnice doopravdy existovala a dokonce jsme zde potkali lidi. Babičky zrovna zavíraly hospodu. Přišli jsme tedy za nimi a žádali o pomoc a cenné rady. Autobus touto cestou k sopce prý nejede. Lámanou španělštinou dlouze diskutujeme, ale jak se zdá, naše situace nemá řešení. Jsme stále daleko, je zima a ani žádný hostel na dohlednu. Nakonec říkají, že jedou do další vesnice zase něco blíže, tak pokud prý chceme, ať nasedneme. Ani jsme už nevěděli, kam nás vezou, hlavně že nemusíme pěšky a že jedeme alespoň někam. S překvapením sleduji, že se nacházíme ve vesnici Chío, což byl začátkem dne takový můj vytoužený cíl. Zde už konečně vidíme značky, směr Pico del Teide. Sice s nápisem 45km, ale přece jenom. Když vstaneme brzy ráno, musíme to zvládnout. Snad nějaké to auto pojede a zastaví.

V Chíu je dokonce hospoda, kde to ještě docela žije, a tak se ptáme hostinského, zda je možné najít nějakou ubytovnu. Něco málo nám radí a my se rozhodneme vesnici prozkoumat. Procházíme ji skrz naskrz, ubytovna žádná, a tak se rozhlížíme všude kolem, kde bychom mohli zalehnout. Dětské hřiště, sice zamčené, ale plot by se dál přelézt. Ne, je moc osvětlené a byli bychom na očích. Podivné prostory, sice zemina docela měkká, ale vypadá to tu příliš strašidelně. Další typ – rozestavěný barák, vylezl jsem na střechu, ale beton je příliš tvrdý a navíc z okna odnaproti je nás příliš vidět. Připadá v úvahu ještě autobusová zastávka, ale je přímo přes cestu hospodě a kdoví jaký ožrala by nás mohl otravovat. Nalézáme také živý plot ve tvaru kruhu. Proč? Netušíme, ale uvnitř nás nikdo neuvidí a bude to relativně bezpečné. Sousedovi odnaproti krademe palmové haluze, abychom neleželi na hlíně. Je půlnoc a zaléháme do našich vyrobených postelí. Neprší, nefouká, snad tu noc nějak přečkáme. Budík máme na pět. Za dvě hodiny se budím v neskutečné zimě. Spadla rosa, můj spacák je mokrý a není to nikterak příjemné. Za další hodinu se opět budím, protože slyším nějaké pohyby. Zřejmě to byla Verča, a tak se snažím uklidnit a opět usnout. Silou vůle usínám, ale ve tři čtvrtě na pět mě zima probouzí znovu. Už to nevydržím! Nazul jsem tenisky, vyběhl z našeho úkrytu a dával si sprinty uprostřed silnice. Padesát metrů tam, padesát zpátky a pořád dokola, než mi nebylo alespoň trochu víc teplo. Mezitím vstala i Verča. Posnídali jsme nějaké croissanty a vydali se směrem Pico del Teide. Vesnička se pomalu vzdalovala a za chvíli jsme se opět octli uprostřed černé tmy.

Zhodnocení situace: je pět hodin ráno, ještě dvě hodiny bude tma, před námi je čtyřicet kilometrů. V cíli musíme být do desíti, maximálně jedenácti hodin dopoledne, abychom stihli vystoupat na vrchol v požadovaném čase. Nacházíme se na silnici, která neustále stoupá nahoru. Když jdeme, zima nám není. Na druhou stranu plýtváme energií, která není nekonečná. Absence spánku z posledních nocí je znát a to nás ta nejtěžší zkouška teprve čeká. My jsme však rozhodnutí, že to zvládneme. Kdyby už se alespoň rozednilo. Nekonečné putování tmou je strašně frustrující. Auta zde zatím nejezdí, ale my věříme, že začnou. Někdo tam přece musí jet!

Rozhodli jsme se, že si dáme malou pauzu. Usedli jsme na kraj silnice a povídali si. Zanedlouho vidíme malý světelný záblesk. Auto!!! Zřejmě si nedovedete představit, jaká euforie v nás v tu chvíli kolovala. Postavili jsme se rychle na nohy a dělali vše proto, aby si nás řidič všiml. Nic. Tohle se opakovalo asi třikrát a přesto, že auto nikdy nezastavilo, na ten pocit, který se vždycky opakoval, nikdy nezapomenu. Když nám začala být zima a přestalo nás bavit posedávat, rozhodli jsme se opět kousek popojít. Já jsem v duchu přemýšlel, za jak dlouho bych těch čtyřicet kilásků dokázal uběhnout. A byl bych potom schopný ještě vylézt na vrchol hory? A byl bych vůbec schopný uběhnout těch čtyřicet kilometrů? Ani jedno, ani druhé, ale na krácení chvíle každá myšlenka v hlavě dobrá.

Když začalo svítat, zlepšila se trochu i nálada. Ne, že by byla předtím špatná, ale přece jenom nějaké povzbuzení. Kráčeli jsme a kráčeli, čas utíkal, auta nejezdila. Když něco jelo, Verča už řidiče doslova prosila. Zanedlouho zastavilo auto, ale jelo jen sto metrů dál do nějakého penzionu. To se pak opakovalo ještě jednou. Ach jo, ach jo, přece někdo musí mít stejný plán jako my! A měl. Tedy ne úplně stejný, ale podobný. V době, kdy nám v hlavách probíhaly myšlenky, že to vzdáme, protože to prostě nestihneme, nám zastavil španělský manželský pár a jel přesně tam, kam jsme potřebovali. Tolik díků snad tihle sympatičtí človíčkové ještě neslyšeli.

Povzbuzení, vzpruha, dobrá nálada, pohodička, kytára, toto. Zvládneme to! Naše plány se stanou skutečností. Přijíždíme na místo, kde je hotel a velké parkoviště. Máme skvělý čas. Přesně podle plánu. Jdeme na recepci a ptáme se co a jak pana recepčního, který je velmi vstřícný a se vším nám poradí. Na záchodě nazouvám druhé ponožky, svetr, doplňuju vodu z vodovodu, doufaje, že to samé učinila i Verča. Ke spodní stanici lanovky, kde začíná taktéž trasa pro nás, namakané a nameděné borečky, se odtud nachází prý ještě další čtyři kilometry. Je ale v dohlednu a jsme si jisti, že to jsou maximálně dva. Tohle už nás nezabije. Přesto ale cestou stopujeme a bere nás hned první auto s polským párečkem uvnitř. Lalalá, všechno naráz vychází. Dokonce lanovka ještě ani nejede a čekáme, až se otevře vstup do obchůdků a restaurace, abychom to mohli projít, když už jsme tu. Zjišťujeme ceny za lanovku, protože zpátky dolů ji využijeme. Zpáteční stojí 25 euro. Verča si vodu nedoplnila, a tak hledáme, zda tu něco prodávají. Nic moc - jen půl litry za hrozné peníze. Třeba bude něco navrchu (jak naivní).          

Tak jdeme na to! Kontrolujeme čas a vyrážíme směr vzhůru. Cestou si povídáme a vše je pohoda jazz. Pěšinka není vůbec strmá a túra tak není ani trochu náročná. První část trasy, která má trvat hodinu, zvládáme za půl. Jsme prostě dobří! V hlavě počítám, za jak dlouho budeme s takovou na vrcholu. To je moje specialitka, já si neustále něco propočítávám, jen možná zapomínám, že se mnoho věcí může náhle změnit. Podle mých výpočtů tam můžeme být třeba za tři hodiny, maximálně za čtyři, ale to je pořád krása. Cestou potkáváme lidi, kteří jdou opačným směrem, a se všema měníme pozdravy. To se mi strašně líbí a mám z toho radost. Potkáváme taky lávové koule, které vznikly na podobném principu, jako když pustíte dolů z kopce sněhovou kouli. Láva se při erupci obalila na kámen a vytvořila se koule, která se postupně při kutálení dolů zvětšovala.

Časem jsme se dostali na odpočinkové místo, kde posedávalo hejno lidí z různých koutů světa. A tak jsme se taky posadili, napili se a pokračovali opět vzhůru. Odtud byla ale cesta strmá jako prase. Mysleli jsme, že je to jen příkrá část a později to bude znovu lepší. Nebylo. Nejenom, že cesta byla strmá, ale taky úzká, kluzká a někdy šlo jen stěží poznat, kudy jít. A v této části se dostávám k vysvětlení názvu tohoto článku: I bez berlí to jde – na Teide. Je to reakce na článek O berlích na Teide – a prý, že to nejde… (odkaz zde) a zároveň velký obdiv Jardovi Balatkovi a Máji Balatkové, na které jsme celý výstup mysleli, a neustále nám vrtalo hlavou, jak jen to sakra mohli dokázat! Vždyť i s relativně zdravými nohami jsem měl neustále co dělat, abych neklopýtl a nedopadl stejně, jako ta lávová koule. Takže respekt a ještě mi musíte vysvětlit, kde jste schovali toho koně, protože jinak to opravdu není možné!

Postupem času se z našich jinak usměvavých tváří stal křečovitý výraz a už jsme neměli sil ani naříkat. Urputně jsme šli krok za krokem a věřili, že už to není daleko. Únava už se nastřádala a ve spojení s nedostatkem spánku je to zkrátka vražedná kombinace. Nejhorší ze všeho však bylo, že nám pomalu začala docházet voda. Měli jsme jen litr a půl pro dva a víte dobře, jak se člověk cítí, když má žízeň.

Po několika hodinách se konečně zjevuje Refugio – v překladu útočiště, čili chata, kde se dá ubytovat. Doufali jsme, že uvnitř někoho najdeme a třeba se s námi podělí o vodu. Zamčeno, nikde nikdo. Vyčerpaní uleháme na lavečku. Mraky jsou už dávno pod námi. Z letáčku jsem vyčetl, že vrchní stanice lanovky už odtud není zase tolik daleko. Musíme to zvládnout! Vystoupáme na vrchol a pak už rychle lanovkou dolů. Tam chytit stopa a dostat se pryč z těchto hor do tepla a přespat třeba někde na pláži! Takový byl plán. „Hahaha,“ řekl osud, „To byste měli příliš jednoduché!“

Plazíme se strmým kopcem a krajinou, která neustále mění barvy. Pravidelně kvůli odpočinku zastavujeme. Vydáváme ze sebe poslední síly. V láhvi už není ani kapka vody. Docela sranda. Míjíme lidi, kteří si to šinou opačným směrem přímo dolů. Ptáme se, jak daleko ještě. „Už jen kousek, ale nejede lanovka.“ „Jak nejede lanovka???!!!“ „No, prý nějaká závada, poslední dnes jela ve dvě hodiny.“ S Verčou to probíráme a nevěříme. To si přece nemůžou dovolit! Na spodní stanici bylo jasně napsáno, že poslední jede v pět. To prostě nejde, musí přeci počítat, že je zde někdo jako my a na cestu zpět už prostě nemá sil! Za chvíli potkáváme další skupinku a tam nám tvrdí, že lanovka jede. Tohle nás dostatečně uklidní a myslíme, že ti předešlí měli mylné informace.

Cestou potkáváme staré lidi, opravdu staré, jak s lehkostí stoupají vzhůru. Potkáváme muže i ženy, kteří celou trasu běží. My jim jen uhneme z cesty a oni zdvořile poděkují. Pokud mám někomu vzdát holt, jsou to tihle borci. Neskutečné!

Zas tak blízko to nebylo, ale dočkali jsme se. Vrchní stanice lanovky před námi. Jede, nejede? Lidi tvrdí, že ne, ale prý možná pojede. Tlučeme proto na okna od obydlí místních pracovníků, ale ozve se jen: „Jíme!!“ Tohle ale není úplný vrchol, ten je ještě kousek nad námi. Že by někdo řešil, zda máme potvrzení, to vážně ne, vždyť zrovna jí, tak co vůbec otravujeme. Vycházíme vstříc „cílové rovince,“ která je ve skutečnosti hezky strmá. Vrchol je v dohlednu, tohle už musíme zvládnout. Lidé scházející dolů mě hecují a podávají mi ruku. Krásný pocit. Jsem tak nahecovaný, že se zkusím rozběhnout. Udělám asi deset rychlých kroků do prudkého kopce, ale musím zastavit a silně se vydýchat. Tohle nebyl dobrý nápad. Za pár minut už jsem ale tam – na nejvyšším vrcholu Španělska a třetí nejvyšší sopce na světě s nadmořskou výškou 3718 m. n. m. Od úpatí na dně oceánu měří asi 7000 metrů. Od spodní stanice lanovky je to nějakých jedenáct kilometrů a cesta nám trvala asi pět hodin. Zanedlouho přichází i Verča. Na vrcholu to děsně smrdí sírou, ale to nám nevadí. Dokázali jsme to!

Není však čas, musíme rychle sejít dolů k lanovce a zjistit, zda jede, či ne. Klepeme, tlučeme, ale nikdo se neozývá. Potkáváme skupinku Norů, kteří taktéž tajně doufají, že lanovka se rozjede. Chování nebo spíše ignorace pracovníků nás přivádí do rozpaků. Kdyby nám alespoň slušně oznámili, že z důvodu technických problémů lanovka nejede a že se omlouvají, pochopil bych, sklopil bych oči a odešel, ale tohle?! Hněvem okna téměř rozbijeme, ale je nám to prd platné. Norové se ptají, za jak dlouho vyjdou na vrchol, že tam ještě nebyli, ale bojí se, že pak už nestihnou sejít dolů za světla. Radil jsem jim, aby nepokoušeli, ale přesto se vydali směrem vzhůru. My jsme se vydali dolů a řekli jim, že stejně půjdeme pomalu, ať nás doženou. Verča našla v batohu jablko, které chutnalo jako nejšťavnatější věc na světě.

Zhodnocení situace: nacházíme se uprostřed hor, na samém vrcholu Španělska, za pár hodin bude tma, nemáme ani kapku vody, zima. Umřeme? I když v sobě najdeme ještě nějaké síly a sejdeme dolů, situace není zcela vyřešena. Pořád budeme totiž v zajetí hor a teplota je tam téměř stejná. Vodu nezískáme, auta tudy v noci žádná nepojedou. Situace je kritická. Jedinou šanci vidím v Norech, kteří nás zanedlouho doženou. Musíme se jich držet. Třeba mají dole auto a někam nás hodí. Třeba nám dají vodu, prostě něco. Alespoň nějaká naděje.

Když míjíme Refugio, čeká zde mnoho lidí. Dveře už jsou otevřeny a tak vstupujeme. Vcházíme do místnosti, nazval bych ji čekárnou, která je plná k prasknutí. Ubytujeme se zde! Ať to stojí, co chce, zítra už budeme silnější a budeme mít celý den před sebou. Tohle je naše záchrana. V rohu vidíme automat a ihned kupujeme coca colu, která sice stojí čtyři eura, ale chutná jako spása života. Lepší colu jsem nikdy nepil, to mi věřte. Verča se dá do řeči s nějakou paní z Německa. Zjišťujeme, že nocleh stojí dvacet euro, ale všichni mají rezervačky. Modlíme se, aby na nás vyšlo místo. Později se všichni přesunujeme do kuchyně, kde každý vytahuje své zásoby jídla. Protože nic nemáme, jen tupě sedíme a čekáme. V tom přijde stará známá paní a ptá se, jestli nechceme alespoň chleba nebo něco. Asi jsme vypadali opravdu bídně. Hloupý dává, hloupější nebere, a tak jsme se nechali pohostit. Díky!

Místa pro nás jsou a tak jsme šťastni. Potkáváme zde dokonce Čecha, který momentálně žije v La Laguně. Je to sympaťák, trošku expert, ale přicházíme mu na kloub, protože je s ním sranda. Jsou zde asi tři velké pokoje a v každém se nachází zhruba 15-20 dvoupatrových postelí. Vydávám se do koupelny vyčistit si zuby a v tom se mě Ondra ptá: „Co to máš?“ „Kartáček a pastu.“odpovídám. „Jo ježiši, vím co to je, taky to používám.“ odpoví arogantně. Když se vracím do pokoje, Ondra se táže: „Prosímtě, pujčil bys mi trochu pasty?“ Než jsem stačil odpovědět, vyhrkl: „Anebo ser na to, já stejně nemám kartáček.“

Zažíváme první noc, kdy jdeme na Kanárech spát před půlnocí. Přesněji v osm hodin. Společný budíček je v sedm ráno. Dostávám rýmu a leze na mě nemoc. Ještě aby ne. Proto si přivstávám už o půl sedmé a vařím vodu. Čaj nemám, a tak ji piju čistou. Náhodou se podívám z okna, a co nevidím. Nic tak hezkého jsem ještě nespatřil. Východ Slunce z vrcholku Teide je vyhlášený a z refugia je to úplně stejné. Lidi se v zde ubytovávají, jen aby jej mohli vidět. Rychle běžím ven a vychutnávám si tu krásu. Zima nezima, kochám se jak nikdy! Obloha čistě temná a přímo přede mnou jediná hvězda a měsíc. Fotky jsou sice krásné, ale na vlastní oči je to nejmíň tisíckrát hezčí. Když jsem si dával druhý hrnek horké vody, postupně přicházeli ostatní zde ubytovaní.

Ranní cesta dolů byla velmi rychlá. Holt dolů to jde vždycky líp, ovšem, že bych necítil kolena, to se říct nedá. Asi za dvě a půl hoďky jsme byli dole a na kraji silnice, vyhřívaje se na sluníčku, stopovali. Během chvilky zastavuje skvělý holandský pár. „Kam chcete hodit?“ ptá se zdvořile paní. „Někam pryč z těchhle hor prosím!“ zněla má ctěná odpověď.

Netrvalo dlouho a byli jsme opět v teple – ve městě jménem La Orotava. Při rychlé ztrátě nadmořské výšky mě zalehlo ucho a trvalo asi tři hodiny, než odlehlo. Nakoupili jsme jídlo, pití a zvesela se, ač v dešti, ládovali. Odtud nás o něco dál hodili dva Uruguayci a posléze nám zastavili Poláci, kteří jeli přes Santa Cruz, odkud nám jel později trajekt zpět na Gran Canarii, až na jih ostrova. A protože jeli i přes Candelarii, což jsme považovali za zajímavé místo, rozhodli jsme se s nimi vydat až sem. Naši polští spoluautosdílníci se zde rozhodli taktéž pokochat a nabídli nám sednout společně na kávu. My však neměli času na rozdávání, a tak jsme poděkovali a rozdělili se. V Candelarii je hezké náměstí  Plaza de la Patrona de Canarias, kde se nachází sochy devíti králů. Protože jsem nutně potřeboval refresh, rozhodl jsem se okoupat v moři. Ačkoliv zde visela cedulka zákaz koupání, jako známý rebel jsem svlékl šat a s chutí hupsl do slané vody.

Netrvalo dlouho a zastavil nám sympaťák Chris, který nás odtud zavezl až do Santa Cruz k auditoriu, které nápadně připomíná operu v Sydney. Chris byl asi jediný v poho týpek z Tenerife, kterého jsme za náš výlet potkali a dokonce jsme s ním facebookově v kontaktu. Sice jsme měli super čas, ale chuť prolézat město, když jsme ani nevěděli, co přesně navštívit, moc nebyla. A tak jsme prošli alespoň část a následně si přebookovali naši plavbu na dřívější čas. Nasedli jsme a během chvilky pluli zpět na náš domovský ostrov. Využil jsem lehátek na zádi u bazénku, zapl hudbu do sluchátek a vychutnával západ Slunce. Pyšně jsem si bušil rukou do srdce, jak se nám tenhle výlet zase povedl. Ani zdaleka jsme netušili, že to bude opět takové dobrodružství.

Závěrem – myslím, že výstup na Pico del Teide není zdaleka tak obtížný, jak jsem popisoval, když se na to dostatečně připravíte, vyspíte, vezmete dostatek vody anebo vyjedete lanovkou. Verča to popsala jako nejobtížnější událost ve svém životě, já jako jednu z nejobtížnějších. Ale za to jsme si mohli sami. My to tak máme rádi. Rozhodně ale výstup doporučuji a dá se zvládnout za daleko kratší dobu. Dokonce i o berlích. Všemi deseti doporučuji i východ Slunce z vrcholku, protože to je óda na krásu světa.

Nyní jsme bohatší o další zkušenost, zkoušku, historku. Jsme silnější, než předtím. Máme větší sebevědomí, ale i pokoru před přírodou. Zažívat takové dobrodružství každý den, možná jen každý týden nebo i jen jednou za měsíc, tak jsem jeden z nejbohatších.

Autor: MV