Gran Canaria Maratón

Když jsem na Vánoce přijel do Česka, zjistil jsem, že má kondice není nejlepší. Váha po čtyřech měsících na Erasmu ukázala pět kilo navíc. A ve svalech to nebylo ani náhodou. Protože jsem v tu dobu byl už přihlášený na lednový Gran Canaria Maratón, muselo se něco změnit. Jak už jsem zmiňoval, jídlo mně v mé rodné zemi vůbec nejelo a přesto, že mě tahle skutečnost nehorázně štvala, prospělo mi to.

Po příjezdu zpět na ostrov jsem vycítil, že závod se neodkladně blíží a nepřihlásil jsem se proto, abych dělal ostudu. Měl to být můj první maratonský závod v životě, a tak jsem si ho chtěl náležitě užít. Nejprve jsem si dal cíl, abych alespoň doběhl. Když jsem ale po příjezdu do Las Palmas chodil každý večer běhat a otužovat se v moři, zjistil jsem, že mám schopnost svoji kondici rychle obnovit a že ji opět pomalu nalézám. S velkým potěšením jsem ji uvítal, protože právě ona je má nejlepší kamarádka, kterou mám nesmírně rád. Každým dnem jsem v sobě nalézal větší a větší sebedůvěru a doufal jsem v dobré výsledky.

Den před závodem jsem si vyzvedl startovní balíček, který obsahoval batoh, tričko, běžecké tříčtvrťáky, ručník, startovní číslo a mnoho dalších reklamních blbůstek. Startovní set byl dle mého tedy velmi bohatý. Večer jsem vyrazil už jen na lehké proběhnutí a propočítával jsem si, jaký čas je pro mě reálný a jaké tempo asi nastavit. S maratonem jsem doposud neměl žádné zkušenosti, a tak jsem si řekl, že zkrátka uvidím, jak to pude.

Jak už to tak bývá, před podobnými událostmi se těžko usíná a proto byl můj spánek opět velmi zanedbaný. Ráno jsem lehce zaspal, ale pořád bylo relativně dostatek času. Zavázat tkaničky, upevnit čip, vzít nejdůležitější a nezbytné věci (náplasti na bradavky) a mohli jsme spolu s Verčou, která měla běžet desítku a Marií, jež byla přihlášena na půlmaratón, frčet taxíkem na místo startu.

Zde už čekaly stovky lidí a nervozita sílila. „Zvládnu to? Jsem dostatečně připraven?“ kladl jsem sám sobě otázky. Protáhli jsme naše svaly, trochu se proběhli a za chvíli už bylo slyšet jen: „Diez, nueve, ocho…“ Při výstřelu se dlouhý had lidí začal pohybovat a v tom jsem i já překročil startovní čáru. Začáteční kilometry jsou vždy velmi příjemné, po stranách povzbuzují stovky lidí, všude hraje hudba, tady kamera, tam foťák. Jste svěží a běžet se nemůže lépe. Postupně běžecký peloton řídne, ovšem ty davy lidí vás nevědomě vybízejí běžet rychleji a rychleji, ač si myslíte, že držíte tempo, které vám vyhovuje. Mobil s sebou nemám. Hudbu k běhu sice nepotřebuji, ale jako hlásič tempa by se hodil. Čtyřicet dva kilometrů ho na ruce mít ale nechci.

Po pěti kilometrech potkáváme první občerstvovací stanici, ale podavači nejsou ještě zcela připraveni, a tak ji míjím bez doplnění tekutin do svého těla. Nevadí, zatím nepotřebuji. Později ale začne pařit slunce a jsem rád za každé stinné místo. Na desátý kilometr už se nesmírně těším, protože bez tekutin to zkrátka nejde. Beru ještě banán, abych doplnil energii a trochu se zasytil. Zanedlouho vbíháme na promenádu a běžíme podél pláže. Lidé zde fandí a povzbuzují každého jedince na trati. Tahle část je tři kilometry dlouhá a já si ji nesmírně užívám. Jaké to mám ale štěstí! Dokonce běžíme kolem našeho bytu. Na tabulích kontroluji čas a vyhodnocuji jej jako uspokojující. Snažím se držet tempo a nijak se nerozptylovat. Později však registruji puchýř na jedné noze. Cestou přemýšlím nad vším možným, jen ne na to, co mě zrovna bolí. Probíháme hlavní ulicí Mesa y Lopez a odtud znovu směr Vegueta (historická část Las Palmas). Míjíme katedrálu a probíháme úzkými uličkami. Podívaná je vskutku skvělá. Závod je nesmírně pestrý.

Když potkávám Ivanu, která mě předbíhá, jsem velmi udiven. Už před závodem jsme se bavili, že by se ráda proběhla, ovšem do závodu se nestihla zaregistrovat. „Začala jsem před naším, kde jsem se vmísila mezi běžce.“ vysvětlovala. „A možná si dám i celý maraton, jaksi mě to dnes baví.“ dodala a běžela dál svým rychlejším tempem.

Do cíle jsem dorazil v čase 1:44, ovšem to byla teprve půlka. Jaký myslíte, že je pocit, když zaběhnete dvaceti jedna kilometrový okruh a víte, že vás čeká ještě jednou? Ovšem já se cítil svěží a s vervou jsem znovu protnul startovní čáru. Vyhodnotil jsem to jako velmi zdařilý půlmaratón, bez jediné krize, s výborným časem – jen o dvanáct minut horším, než na Olomouckém půlmaratónu. Když vydržím běžet v tomhle tempu, můžu mít výborný výsledný čas!

Ovšem dobrá nálada velmi brzy skončila. Po chvíli jsem se začal cítit zle a věděl jsem, že zpomaluji. Velká část závodníků běžela jen kratší vzdálenosti a nyní jsme tu byli jen my – maratonci. Náhle jsem byl sám a kolem mě nikdo. Ani diváků už zde nezbylo mnoho a proto jsem nebyl schopný se nahecovat a vyvíjet nějaké lepší tempo. Časem mě dokonce někteří začali předbíhat, což mi na zlepšení mého psychického stavu taky nějak neprospívalo. Na každé občerstvovací stanici jsem vypil dva až tři kelímky ionťáku, které mi daly energii tak na tři kilometry, ale následující dva, které scházely do další stanice, jsem vždy běžel na silu.

Později jsem se dostal do centra, kde byli znovu úžasní povzbuzující, kteří dodávali tolik potřebnou sílu. Při míjení pláže jsem měl nehoráznou chuť skočit do moře, protože horko bylo k nevydržení. „Martin! Vamos, vamos!“ uslyšel jsem najednou. Otočím se a zaregistruji instruktora surfingu. Pak už konečně opouštím tenhle úsek a vidím značku „32 km.“ Co to je desítka, ovšem po třiceti kilometrech nic jednoduchého. V převodu na čas třeba necelá hodina běhu a to se mi vůbec nelíbí.

Když míjím výlohy obchodů, dívám se na sebe v odrazech, zda ještě vůbec běžím nebo spíš jen rychle jdu. Tělu se tahle zkouška ohněm vůbec nelíbí, a tak není divu, že protestuje. Dostávám křeče do stehna a jsem nucen zastavit. Protřepávám, protahuji, ale nechci ztrácet čas nějakým stáním a vracím se opět k běhu.

„Vamos rubio!“ křičí a tleská neznámá žena. Vyrážím proto vpřed s odhodláním, že už to prostě zvládnu. Na posledních několika kilometrech mě znovu dobíhá Ivana. „Co tu děláš? Však si mě předbíhala, tak máš být přede mnou!“ divím se. „Já jsem byla ještě doma doplnit vodu a udělat si speciální nápoj.“ s klidem odpovídá. Od té chvíle už jsme běželi spolu. Až do cílové rovinky. „Poď Vlk, dáváš to pod štyri hodiny! Hecni to, dáme sprinta.“ nahecovala mě k neuvěřitelnému výkonu. Horší bylo, že pro Ivanu to cílovou čárou zcela nekončilo. Pokud chtěla doběhnout maraton, musela doběhnout až na náš byt, kde začala a to bylo ještě dalších deset kiláků.

Já však končím tohle fyzické utrpení, které psychicky léčí, jak nic jiného na světě v čase 3:58. Jsem rád, že to mám za sebou, čas mohl být lepší. Druhá polovina závodu byla už jenom o hlavě, a teď si uvědomuju, že můžu být spokojen. Na první maraton v životě, navíc v průběhu Erasmu, to není vůbec špatný výsledek. Navíc mám alespoň co zlepšovat!

Dobelhám se ke stanům a nalézám Marii s Verčou. „Tam si běž pro medaili, tam na masáž.“ dirigují mě. Sedám si však na schody a přečkávám pocity mdloby. Po čase se stavím na nohy a dokulhávám ke schodům, které vedou k regeneračnímu centru. Chytám se zábradlí a schod po schodu stoupám jako stařeček. „Chcete pomoct?“ táže se místní pracovník, který to má v popisu práce. „Ne, díky.“ čest mi to nedovolila. Potom už se ale ocitám v ledovém bazénku, kde chladím nohy a dávám se do řeči se starším Dánem. Chválí můj čas a vypráví, že je zde s rodinou na dovolené a tohle je už jeho dvanáctý maratón. Odtud se přesunuji na lehátko, kde mě masíruje macatá Španělka. Tohle všechno mi pomohlo, abych mohl převzít medaili, nasednout na taxík a s radostí a pýchou odjet domů. Tam jsme se setkali my všichni přeživší, dokonce i s Ivanou, která to nakonec zvládla taktéž.

Byl to vynikající závod, skvělý zážitek, výborná zkušenost. Organizace na jedničku, všechno bez problému. Pokud někdy budete mít v lednu cestu na Gran Canarii, silně doporučuji. Vřele doufám, že jsem ve vás vyvolal silnou touhu nazout tenisky, vy ve studených krajích obléct šustku a otevřít dveře od domu. Pak už jistě víte, co dělat.

Když běžíte skoro čtyři hodiny v kuse, běží vám hlavou hodně věcí. Já myslel i na československého hrdinu Emila Zátopka, který je pro mě velkou inspirací a i díky jeho citátu jsem měl v plánu tuto zkoušku jednoho dne absolvovat.

„Jestli chcete něco vyhrát, běžte 100 metrů. Jestli chcete něco zažít, běžte maraton.“