Fuerteventura - méně míst, ne však zážitků

        Sotva skončilo jedno velké dobrodružství na Lanzarote (viz předešlý článek) a hned cestou odtamtud kotvíme na ostrově Fuerteventura. Vždyť je po cestě, tak proč toho nevyužít. Z lodi vysedáme časně ráno ve městě Corralejo. Slunce se snaží vší silou vystoupat nad obzor a pohled na místní přístav je proto nádherný. Panuje denní doba, kdy většina obyvatel ještě spí a ta zbylá část se právě hrabe z postelí. Užíváme si klidu a samoty a rozvážně procházíme kolem pláže, následně úzkými uličkami.

        Hlad – to je to, co nyní pociťujeme. Však jsme také na Lanzarote přežili snad jen ze svých předem připravených zásob. Zasloužíme si tedy vydatnou snídani! Snažíme se najít nějaký obchod, který už má v tuhle hodinu otevřeno. Nejenom, že jej nacházíme, ale mají v něm čerstvé croissanty a další zrovna z trouby vytažené pochutiny. A tak neodoláme a něco málo kupujeme. Dokonce zde mají i mapu, která se dnes bude taky zcela určitě hodit.

        Hledáme adekvátní lavičku, která si zaslouží posloužit nám při téhle honosné snídani. „To je ona!“ s nadšením vykřikuji, když nalézám labužnické, ničím nerušené místo s výhledem přímo na ostrov Isla de Lobos (Ostrov Vlků). Přesto, že jsem tento ostrov prozatím nenavštívil, jsem si plně jist, že alespoň nějaká část mé (byť jen vzdálené) rodiny, se tam jistě nachází. Cítím to v srdci. Snídani jsem si užil jak se sluší a patří. Myslím, že jídlo by si měl každý a vždy patřičně vychutnat. Zkrátka se jen soustředit na každé sousto a nemyslet na nic jiného. Vnímat tu slast, jak nám pokrm pomalu vjíždí do žaludku. Nečíst u jídla noviny, nedívat se na televizi, a pokud situace dovolí, najít si zvláštní místo, kde nebudete ničím ani nikým rušeni a s plnou vášní jej kousek po kousku spořádat. Jen velmi nerad se v dnešní uspěchané době dívám na lidi, kteří do sebe perou nejen nezdravá jídla, ale pozastavuju se spíše nad způsobem spotřeby. Jídlu se nepřikládá vůbec žádná váha. Je to jen každodenní rutina a součást našich ustaraných životů.

Ostrov Isla de Lobos

        Město Corralejo bylo původně vesničkou, osídlenou především rybáři, ovšem jak čas plynul, mnohé se změnilo, a tak se z vesničky stalo turisticky vyhledávané středisko s mnoha nočními kluby, ale především krásnými plážemi. Náš narychlo zhotovený plán byl takový, že odtud dostopujeme až na jih do Morro del Jable, odkud nám jede ve večerní hodině loď zpátky domů a cestou navštívíme co možná nejvíce zajímavých míst.

        Zastavuje nám mladý Ital, instruktor windsurfingu a přesto, že nejede směrem, který vyžadujeme, nastupujeme a jedeme s ním do El Cotilla, protože nemáme úplně konkrétní cíle a zkrátka si budeme jezdit, kam se nám zlíbí. V El Cotillu vidíme malý přístav, nacházejíc se za mohutnou zdí, která chrání loďky před otevřeným mořem a kousek opodál Castillo de Rico Roque – o tři století dříve postaveno na obranu proti pirátům, nyní využíváno jako malé muzeum. Nachází se zde nespočet pláží, dlouhých natolik, že si každý může najít klidné místečko s nárokem na soukromí. Vlny na některých místech dosahují obrovské výše, a proto je tohle místo ráj taktéž pro surfaře.

        Po nabažení El Cotilla opět zvedáme naše palce směrem k nebi a v parném dnu nám zanedlouho zastavuje super auto. Místa na rozvalení jsme měli habaděj a tak jsme si jízdu náležitě užívali. Řidič nás dovezl až do La Olivy, kde můžeme vidět Casa de los Coroneles – sídlo, které má 40 pokojů a údajně 365 oken a nechal jej postavit potomek dobyvatele ostrova – Jeana de Béthencourta. Ovšem Verči se tam nechtělo a navíc jsme usoudili, že to stejně nebude žádná sláva, tak jsem si vyfotil alespoň značku a pádili jsme dál.

Ihned nás bere postarší Holanďan, který míří do hlavního města Fuerteventury – Puerta del Rosaria. Čili přesně tam, kam máme namířeno. Ovšem když vysedneme z auta na okraji města, čteme na druhé straně mapy, že tam není vlastně vůbec nic zajímavého k vidění, a tak se shodujeme na tom, že budeme pokračovat dál. Na tomto místě však přichází první krize. Není tu žádné hezké místo k zastavení, auta projíždějí bez hnutí brvou a my ani nevíme, zda stopujeme správným směrem. Po půl hodině zastavuje mladý borec (původ neznámý) se strašnou herkou a prý pokud chceme, ať rychle nasedneme, protože tady prý nemůže stát. Ovšem nasednout nebylo jen tak! Byl to totiž třídveřák a přední sedadlo nešlo sklopit. „Kašli na to, skoč přes to, pošlap to tady, tohle auto už víc nezničíš,“ zvesela mi vysvětluje pravidla v jeho autě. Po zábavném, ale úspěšném nasednutí šlápne na plyn a jen dodá: „Welcome to my Ferrari!“ Ujedeme asi kilometr a zjišťujeme, že jede jinam, než chceme. Pracně se tedy soukáme z auta, ale aspoň už víme, kde se nacházíme a navíc je tu i lepší místo ke stopování.

        Zastavuje nám skvělá paní, učitelka hudby a veze nás do vesničky Antigua, což je jedna z nejstarších vesnic na ostrově. Paní je tak hodná, že nám nabídne posečkat v této vesničce, než si něco vyřídí a pak nás prý hodí zase o kus dále. A tak se procházíme po parčíku, fotíme se s kostelem, posvěceným roku 1785, doplňujeme vodu, ale nic víc zajímavého tu není. A tak čekáme a čekáme. „Kdo si počká, ten se dočká.“ zní známé rčení a my se také dočkali. Nastupujeme opět do auta a hodná paní nám nabízí odvoz do Betancurie. To nebylo v plánu, ale tím líp. Alespoň uvidíme zajímavé místo a navíc odtamtud vede (to jsme si alespoň mysleli) příhodná cesta dál na jih. Cestou zjišťujeme, že paní není zdejší, ale původem pochází odněkud ze Španělska. Na Fuerteventuře se jí líbí, ale jak praví, přijde čas a opět udělá v životě změnu a přestěhuje se. Prý to dělá pravidelně, aby na světě poznala co nejvíce míst a lidí a naučila se co možná nejvíce jazyků. Její příběh a plán mě velmi zaujal a určitým způsobem se dotkl mého srdce. Její zaměstnání jí časté přemísťování umožňuje. Zkrátka hudba vládne světem a všude se lidé chtějí naučit zpívat nebo hrát na klavír.

        Přesto, že byla tahle paní neskutečně velkorysá, podělila se s námi o její zážitky a plány a dovezla nás ještě na místo, kam vlastně vůbec jet nechtěla, připadala mi trochu smutná. Přitom se jevilo, že má všechno promyšlené do nejmenších detailů. Trochu mě trápí, že neznám důvod jejího smutku. Možná se však mýlím a pouze tak ustaraně vypadala. Jedno vím ale jistě, přinejmenším chtěla radost udělat nám!

        Projíždíme horami, vskutku krásná podívaná. Zastavujeme na místě, kde stojí dvě velké sochy mužů a je odtud vidět krásné panoráma. Uděláme pár fotek, pokocháme se úžasnou krajinou a skvělými výhledy a jedeme dál. V Betancurii už se s námi paní loučí a přeje nám hodně štěstí. Moc jí děkujeme a já doufám, že se na její tváři brzy objeví úsměv.

        Betancuria je městečko, které se pyšní hned několika zajímavostmi. Žije zde 721 lidí a hustota zalidnění je nejmenší nejen na Fuerteventuře, ale i na celých Kanárských ostrovech. Bylo založeno roku 1404 a až do 19. století bylo hlavním městem ostrova. Z vizuální stránky se toho tady však moc nenachází. Je malinké, a tak jej máme v mžiku prošlé. Trošku nás mrazí v zádech, když vidíme malou silničku, sice v původním hlavním městě ostrova, kde nejezdí žádné auta. Doposud jsme zde vlastně nepotkali ani člověka, a tak se znovu sami nacházíme uprostřed hor. Občas nějaké to auto projede, ale nestaví. Tomu, co se stalo v příštích několika sekundách, by však asi nikdo neuvěřil. Už z dálky slyším hlučnou skupinku několika lidí, blížících se k nám. Mám dojem, že už mi haraší, a proto ostražitě poslouchám. Neharaší – jsou to Češi! Kdo by uvěřil tomu, že potkáme Čechy zrovna v nejméně zalidněném městě na celých Kanárech? „Dobrý den,“ slušně zdravím své vlastence. Ovšem naše radost nebyla opětována. „Ále, dobrý den, a pak, že tu Češi nejsou.“ dostaví se mi odpovědi, ale bez zastavení pochodují dál. Podle přízvuku se dalo lehce poznat, že pochází z Prahy či blízkého okolí. Nechci tvrdit, že to hned něco znamená, ovšem myslím si, že kdyby to byli Moraváci, jistě by se přinejmenším zastavili a alespoň chvíli pokecali. Nerad někoho házím do stejného pytle a ještě nedávno jsem zastával názor, že tohle se prostě nedá zobecňovat, ale tenhle zážitek mě trošku nasral. Holt jak říká Štěpán Křístek: „Když potkáš Moraváka, máš záruku, že bude v pohodě.“  A možná na tom něco málo bude. „Na co tam čekáte?!“ pořvávali na nás ještě z dálky. „Až zahřmí.“ odpověděl jsem s klidem.

        Ale i na téhle cestičce se k nám Bůh smiloval a poslal nám na pomoc skvělý anglický pár, který nás svezl kousek za město Pájara. Tady zjišťujeme, že čas letí a moc nestíháme. Do cílového bodu nám zbývá asi 50 kilometrů a to se ještě cestou chceme stavit na krásné pláže, které jsou na Fuerteventuře vyhlášené. Opět tedy kráčíme pustou, vyhřátou krajinou, kde auto potkáme jen zřídkakdy. Po delší době zastavuje hodně vtipné auto jedoucí do protisměru. Prý nás hodí, kam chceme, ale musíme zaplatit 40 euro. Při domlouvání ceny však kolem nás projíždí policejní auto. „Oj, problema!“ zahlásí řidič a rozjíždí se. Jakmile se policajti ztratí za horizontem, vrací se a znovu se ptá, zda máme zájem. „Ne, to není náš styl, ale díky.“

        Dobře jsme udělali, že jsme odmítli tuhle lákavou nabídku, protože bezprostředně po rozloučení nám zastavuje Jeep cabrio a v něm další anglický pár. „Jedeme jen kousek vašim směrem, pak se musíme vrátit zpět do Corraleja, kde jsme ubytovaní. Tohle auto máme půjčené.“ Každý kousek dobrý ve společnosti super lidí, a tak nasedáme. Zajímají je naše cesty, zážitky a plány, tak se jim se vším svěřujeme. Říkám také, že už moc nestíháme a že večer musíme nějakým způsobem stihnout loď z jihu ostrova. „Pokud Vám to nebude vadit, jen teď zajedeme na pláž de Garcey, kde se nachází vrak americké lodi a pak Vás klidně hodíme do Morro del Jable, ok?“ Tuhle větu jsme vážně nečekali, a tak jsme byli z neuvěřitelné ochoty oněmeni. „Hmm tak teda jo, pokud budete vážně tak hodní.“ soukáme ze sebe. Jsem neuvěřitelně šťastný, protože se nejenom dostaneme tam, kam potřebujeme, ale ještě uvidíme vrak American star uprostřed moře. Věděl jsem o něm už předtím díky internetu, ale vážně jsem netušil, že se nachází tak blízko nás. Řítíme se polní cestou rovnou k moři. Pro jiné auto by cesta mohla být problémem, ale náš Jeep je na to jak dělaný. Bohužel potkáváme auto, jedoucí do protisměru a žena uvnitř nám povídá, že zrovna dnes (asi kvůli přílivu) loď nejde vidět. Stejně na místo přijíždíme, abychom následně mohli říct, že jsme zde alespoň byli. Přesto, že sedíme v autě bez střechy, cítím uvnitř smutnou atmosféru, která ne a ne se dostat ven.

        Vrak American star je velkou bizarností a právě díky tomu je hojně vyhledávána lidmi různého druhu. Kdysi to byla chlouba americké námořní armády, ovšem v roce 1994 ji při plavbě do Thajska přistihla velká bouře, a tak byla nucena zakotvit zde. Za dva dny se však rozlomila na dva kusy a byl tak konec všech nadějí na další plavbu. Nikomu z posádky se prý nic nestalo. Od té doby leží nehnutá na západním břehu tohoto ostrova. Už z fotek vypadá pohled na ni velmi zajímavě a určitým způsobem podivně. Zklamání mě doprovázelo o to víc, protože já podivné věci rád.

Tady malé srovnání, jak jsme viděli vrak my a jak bychom ho viděli s trochou dávkou štěstí

        Pak už jsme si ale užívali svěží vánek, který nám profukoval vlasy, a řítili se vstříc konci našemu výletu. Ze svěžího vánku se po chvíli sice stal nepříjemný, studený a silný vítr a bylo nám i krapet zima, ale stejně jsme oba tvrdě usnuli, protože únava se holt nastřádala. Projížděli jsme kolem pláží, které jsme chtěli navštívit, ale času nebylo nazbyt, a tak jsme využili ochoty našich anglických andělů strážných a nic nekomplikovali. Musím říct, že Angličané mě neskutečně překvapili. Jsou to milí a hodní lidé. Sice už tu máme znovu to oblíbené zobecňování, ale tohle setkání přebilo můj smutek z American star a rázem jsem byl opět velmi šťastný.

        Dobří lidé existují, né že né. A je jich mraky. Jak v Anglii, Španělsku, tak zcela určitě i v Praze. Jsem si tím jistý. Někdy je sice těžší na ně narazit, ale je jich na světě stále ještě spousta. Nakonec to skončilo tím, že nás zavezli přímo do přístavu asi 10 metrů od naší lodi. „Is it ok here?“ zeptal se anglický gentleman. „Sure!“ odvětil jsem britským přízvukem a s úsměvy na tvářích jsme si podali ruce, popřáli hodně štěstí a rozloučili se. Jen kvůli nám si zajeli 50 kilometrů a z nejjižnějšího bodu ostrova se teď museli vrátit do toho nejsevernějšího. Přesto nejevili žádné známky hněvu, ba naopak. Byli rádi, že nám mohli pomoct a zjevně je to hřálo u srdce. Následně mi bylo od Ondry Uherky, žijícího už druhým rokem v Anglii potvrzeno, že Angličané jsou nejhodnější lidé na světě.

        Když jsme dorazili domů, nečekal na nás odpočinek, nýbrž Patrik Perun, neodpustím si to – několikanásobný mistr světa v nohejbale a především přítel Mirky. A to znamenalo jediné. Holt návštěva rovná se alkohol, a tak následující dny byly opět hodně náročné, i když zase trochu jiným způsobem. Návštěva to byla dlouhá (snad 15 dní?), avšak velice příjemná. Jsem rád, že jsem Patrika poznal a proto všem pilně hlásím: 7. 8. a 9. prosince na ČT4 – MS v nohejbale.

        Možná se může zdát, že jsme toho na Fuerteventuře oproti Lanzarote viděli hodně málo. Já sám jsem si myslel, že nebudu mít o čem psát a navíc si na nic už nevzpomenu. Fotek z tohoto ostrova máme taky málo. Ale ani jsem se nenadál a článek je delší, než kterýkoliv jiný. Opět se budu trochu opakovat, ale nejsou důležité cíle a možná dokonce ani místa. Důležitá je cesta a chvíle, kdy štěstí s někým můžeme sdílet.