Opět jeden nevšední týden

            Čas plyne dál a věci se mění. Do Česka přišla zima, ovšem já prožil další zážitky na počasí neměnícím se ostrově. Co se týče zábavy, nabídky se nám hrnou ze všech stran a můžeme zde dělat prakticky vše, co se nám zrovna zamane. Ovšem dozajista se všichni shodneme, že je pro nás velkou výhodou Ivana. Umí španělsky, se vším je ochotná pomoci, má spoustu známých, vyzná se, a když se něco děje, vždy nás o tom informuje. Jinak tomu nebylo ani teď.

            „Počůvajte, zajtra sa chystá akcia. Volá sa to Yoga pri úplňku, nechcete ísť?,“ zeptala se nás. Po zjištění, že je to zdarma, v noci a přímo u moře, jsme to vygenerovali jako slušnou příležitost. V józe jsem viděl vždy něco tajemného a zajímavého, co stojí za vyzkoušení a když se naskytla tahle možnost, neváhal jsem. Ivanka nám později oznámila, že se po docvičení chystá menší piknik, a tak jsme vzali nějaké tortily a darované Martini od Mirčiny návštěvy a vyrazili. Cesta byla dlouhá. Místo konání bylo mým odhadem 4-5 kilometrů vzdálené od našeho bytu, ale stálo za to! Byl tam klid a na dřevěné plošině už se chystaly tak tři desítky lidí. Všude tma, jen místečko pro jógu bylo po obvodu posázeno pochodňovými ohni. Žádný hluk, slyšet bylo jen šumějící moře a narážející vlny do útesů. Vzal jsem si přichystanou karimatku, sedl si doprostřed plácku a nasával skvělou atmosféru. „Diez minútos y podemos iniciar,“ hlásil organizátor akce. Tak jsem si lehl, chvílemi jsem měl oči zavřené, chvílemi zíral na hvězdy a kulatý měsíc a tiše sám sobě záviděl. Těch deset minut jsem rozmýšlel, jak je to tady fantastické a jak jsem doposud marnil čas. Ne moc, ale teď vidím, že život se dá užívat mnohem intenzivněji. Jsem tu teprve měsíc a už teď si nedokážu představit, že mám tohle místo někdy opustit. Tady se pořád něco děje, každý den se naskytne nějaká nová příležitost. Zažívám zde věci, na které normálně nenarazím. Vážně přemýšlím nad tím, že se tu ožením. Snad by zde ani najít nevěstu, se svým blond přehozem, nebyl nikterak velký problém. No, uvidíme, co se vyvrbí. Já jen mami a tati, abyste věděli, že i taková situace může nastat :D.

            Po deseti minutách už bylo všechno připraveno a nebyl důvod déle čekat. Už žádné snění, jde se makat. Že bude ale jóga taková makačka, jsem teda nečekal. Některé pozice byly vážně hodně zajímavé, některé pro mě absolutně neproveditelné. Jednou jsme cvičili břicho, podruhé stáli na hlavě. V jednom momentu už jsem byl natolik mimo, že jsem se cítil jako po jointu kvalitní marihuany. Každopádně takhle protažené tělo jsem ještě nikdy neměl, to můžu říci s naprostou jistotou. Nakonec jsme se však dočkali i té příjemnější, nenáročnější části – pikniku. Sedělo se v kroužku a uprostřed bylo jídlo. Každý si bral, co chtěl. Decentně jsme ochutnávali a v tom k nám přišla sympatická žena. Ano, už jsem ji někde viděl. Vysvětluje nám, že nás před pár dny brala stopem z rumárny v Arucas do Las Palmas. Jak je ten svět (ostrov) malý!  Po nějaké době jsme se dohodli, že nám stačí a vyrazili zpět domů a do peřin. Po záběru na každičké části těla a následné nemalé procházce nám větší problém než usnout, dělalo převléknutí se do pyžama.

            Nedaleko od našeho domova se nachází obchodní centrum Las Canteras, kam občas zamíříme zčeknout nějaké to oblečení a především nakoupit do Carefouru, kde je výběr produktů úplně největší a nejlevnější. Mimochodem, nevím, zda jsem se již k tomuto tématu vyjadřoval, ale máme snad nejlepší lokaci bydlení. Je to blízko na pláž, na autobus do školy, do obchodu, do obchodního centra, do klubu a prostě všude a každou sobotu máme navíc přímo před barákem koncert. No a tak si to jednou vesele kráčíme z Carefouru a na jednom místním náměstíčku kolotoče, stánky, plno lidí a obrovské podium. „Vždyť to jsou hody!“ Utrousil jsem. Očekávali jsme nějaký koncert, a tak jsme chviličku posečkali. Prošli jsme si stánky, kde bylo snad možné i růži vystřelit. Potkávali jsme houfy lidí, nejčastěji skupinky sličných lolit. Zanedlouho jsme ovšem zjistili, že se žádný koncert nekoná, nýbrž je to Miss (Gran Canaria?). Okamžik jsme pozorovali po podiu nakračující krasavice, jakmile jsme však spatřili dívku číslo 6 s faldy na rukou, shodli jsme se, že to bude spíše Miss Secretario Padilla (název naší ulice) a raději šli domů. Ne, že by mi vadily holky krev a mlíko, naopak jsem zastáncem toho, že nikde není psáno, jak by měl vypadat ideál krásy, ale bylo to děsně nudné, zdlouhavé a navíc ty jejich šaty byly příšerné.

            Po předchozí referenci Filipa jsme se v týdnu dohodli, že navštívíme restauraci WOK, kde zaplatíš 8,50 euro a můžeš jíst, co chceš, kolik chceš a jak dlouho chceš. Ten, kdo tohle vymyslel, zaslouží přinejmenším Nobelovu cenu. Obsluhují vás Číňani, ale nabídka jídel je bohatá a najdete tam vesměs vše, na co máte chuť. Od krevet, sushi, různých salátků, přes rolky, masa všeho druhu, ryby či mušle až po sladké řezy, zmrzliny a ovoce. Restauraci jsem navštívil s Verčou, Mirka klasicky nešla. Seděli jsme tam asi tři hodiny a dali si sedm chodů. Bohužel mě napadlo až u čtvrtého, že jsem mohl všechny chody fotit. Ovšem lepší, než nic. Nadlábli jsme se slušně a asi na to nikdy nezapomenu. Minimálně do té doby, než WOK navštívím znovu. Servis byl vynikající, po každém chodu nám odnesli talířek s příborem a jelo se dál. Suroviny, které byly třeba dělat čerstvé, jsem si jednoduše dal na talířek a sympatický Číňan mi je osmahnul na pánvi na počkání. Jak říkám, užil jsem si to maximálně a určitě jsem tento podnik nenavštívil naposledy.

            Během týdne jsme si zařídili rezidenční kartu, což je dost užitečná věc. Vyřízení na rok stojí asi 10 euro a díky ní jste jakoby občanem Kanárských ostrovů. Největší výhodou této karty je, že s ní máte 50% slevu na lety a plavby na všechny okolní ostrovy a taktéž kamkoli do Španělska. Nelenili jsme a ihned zakoupili plavbu na Lanzarote, s tím, že spolu s Ivankou a Verčou navštívíme ještě malinký ostrov Graciosa a cestou nazpět nakoukneme na Fuerteventuru. Od starého známého lišáka s dobrou povahou – Pabla, jsme vypůjčili stan, nabalili se, přibalili každý sedmičku vína na krácení chvíle, já navařil karbenátky a se spěchem vyrazili k přístavu. Neměli jsme vůbec času nazbyt, a když jsme konečně našli správné místo pro vyzvednutí lístků, paní za přepážkou nám řekla, ať jí ukážeme rezidenční kartu, přesto, že ji měla v ruce. „Ne, to nestačí.“ Tvrdila naléhavě. Ivanka to s ní dlouze řešila a my s Verčou nemuseli ani nic říkat. Už z našich výrazů bylo patrné, že tohle nedopadne dobře. Ivanka se k nám obrátila s tím, že máme dvě možnosti. Buď si připlatíme a pojedeme za plnou cenu anebo si výlet posuneme třeba na další týden. Rozhodli jsme se celkem rychle, nic víc nám ani nezbývalo - pojedeme příští týden. Ovšem Ivanka má příští týden hodinu a navíc má na Lanzarote nyní kamarádky. „Sí, no…Sí, no,“ říkala nerozhodně. Nakonec se rozhodla, že pojede, rychle doplatila a svižným krokem pádila k lodi. Nojo, holt jsme nikdo nevěděli, že od 1. září se měnily podmínky pro výjezdy s rezidenční kartou, a tak pouhá karta nestačí. Zůstali jsme tedy s Verčou uprostřed přístavu sami, s batohy na zádech, těžkými asi 10 kilo. Cesta domů byla dlouhá, ale my jsme měli vína a karbenátky. Když jsme pozdě v noci konečně dorazili domů, Mirka už spala. Tři sedmičky vína mě podpořily ke zrození skvělého nápadu. Prudce jsme otevřeli dveře u Mirky v pokoji, já pro jistotu a pro vytvoření ještě většího zmatku zvolal: „Yo soy Alejandro!!!“ a skočil na ni. Mirka absolutně nečekala, že by se ten víkend byl býval někdo mohl doma ukázat, a tak se strachem málem rozbrečela.

            A takhle skončil náš výlet. Nebyli jsme naštvaní, klasicky kanársky jsme si z toho nic nedělali, nadnesli se nad tím a společně se tomu všemu zasmáli. Dnes jsme konečně vyřídili karty, aby nám již sleva platila a objednali plavbu na zítřek. Tak snad nám výlet napodruhé vyjde.

Autor: MV