Cesta za dobrodružstvím - Lanzarote

Nazouváme boty a pádíme směr přístav. Ještě máme dostatek času, ale po předchozím nezdaru z … týdne (už nevím, kdy to bylo - viz poslední článek) nechceme ponechat nic náhodě. Není to blízko, ale procházka ještě nikoho nezabila. Přicházíme na místo a doufáme, že muž za přepážkou bude umět anglicky. Bez problémů se dorozumíme, přebukujeme datum plavby, doložíme již platnou rezidenční kartu a dostáváme lístky. Spokojeně a s myšlenkou, že už by nemusel přijít další problém, se vracíme zpět domů.

Takhle začal čtvrtek - den, na který jsme s Verčou naplánovali výlet na Lanzarote a poté taktéž na Fuerteventuru. Loď nám jede až za pět minut půlnoc, takže ani nezameškáme hodinu španělštiny. Všechno nám do sebe hezky zapadá. Možná až podezřele. Po příchodu ze španělštiny se rychle sbalíme, nachystáme spacák, stan, já dělám znovu karbenátky a doufaje, že jsme nic nezapomněli, vyrážíme opět do přístavu. Tam už čeká vícero lidí na autobus, který brzy skutečně přijíždí a bere nás přímo k lodi. Nasedáme na palubu šťastní, že nám výlet už opravdu vyjde.

Loď je velká, dokonce hodně velká a nachází se zde i bazén. Menší komplikace nastávají, když se podíváme na čas. Už hodinu a půl jsme měli plout, ovšem neustále čekáme zde v přístavu. Nakonec se tedy rozjedeme a řítíme vstříc Lanzarote s přestávkou na Fuerteventuře, kde část posádky vysedá. Ovšem zde čekáme další hodinu a půl a to už se rovná celkem tříhodinovému zpoždění. Místo v sedm ráno jsme tedy na Lanzarote dorazili v deset a obávali se, že tyhle tři hodiny nám budou ještě někde scházet. Než jsme vyjeli, našli jsme si na internetu zajímavá místa, která by byla s to navštívit. Plán byl takový, že ihned po příjezdu na ostrov zakoupíme mapu a můžeme vyrazit. Já, jakožto zkušený a ostřílený harcovník ve stopování, hitch – hiking nebo autostop - jak chcete, jsem nabídl tuto možnost a ihned se ujala. Vždyť je to přece nejlepší způsob cestování. Cestou narazíte na fajn lidi a dostanete se prakticky kamkoliv chcete. A navíc neutratíte ani cent.

Konečná zastávka lodí – Arrecife – hlavní město ostrova Lanzarote, jež leží na východním pobřeží a žije zde asi 40 000 obyvatel, což je zhruba polovina populace celého ostrova. Zakoupili jsme tedy mapu v prvním obchodě a požádali paní prodavačku o radu, jak se z města vymotat. Cestou jsme zlehka prošli město, viděli hezkou pláž, ale čas byl neúprosný, a tak jsme se rychle vydali na výpadovku směr sever.

Ovšem tu nebylo zdaleka tak jednoduché najít, a tak jsme stopovali už více méně v centru města. „Kam máte namířeno?“ zavolala na nás po chvíli slečna, která stála na parkovišti. Naším cílem bylo Jameos del Agua, o čemž se později zmíním podrobněji. Ovšem ve světě stopování nejde všechno podle plánu. Důležitá je trpělivost a víra, a proto jsme byli vděční, že nás slečna zavezla alespoň o část naší vytyčené trasy dále, kde už bylo stopování mnohem jednodušší. Odtamtud jsme se několika auty dostali do Jardín de Cactus, což jsou turisty velmi navštěvované kaktusové zahrady. Ovšem vstupné nebylo levné, tak jsme se rozhodli udělat fotku jen s velkým kaktusem u vstupu a taktéž vyfotografovat zdejší mlýn a řítit se dál k našemu severnímu cíli.

   
A zanedlouho se vskutku podařilo. Stačilo pár aut a byli jsme tam, kde jsme být chtěli. Přímo ke vstupu Jameos del Agua nás zavezl sympatický Angličan, žijící na kanárech už přes dvacet let. Britský přízvuk si však zachoval. Byl velmi příjemný a hezky jsme pohovořili. Navíc nám doporučil skvělé místo, kde můžeme přes noc v naší cílové stanici kempovat – Playa Papagayo. Teď už ale o Jeskyni Jameos del agua, která vznikla sopečným výbuchem před třemi tisíci lety a později byla upravena umělcem Césarem Manriquem tak, že se z ní stala hojně vyhledávaná lokalita. Díky němu zde najdeme restauraci, uměle vybudovaný azurový bazén, palmy a také jezírko, kde žijí vzácní malí bílí ráčci, jejichž pravým domovem jsou podmořské hlubiny a jsou slepí. Nachází se tu i velký, v jeskyni zasazený, koncertní sál, kde každoročně vystupují známé osobnosti. Zajímavost: Pěvecky se zde předvedl i starý známý božský Kája! Nalezneme zde taktéž menší muzeum o tom, jak vznikly samotné Kanárské ostrovy.

Odtud naše cesty směřovaly úplně na druhý konec ostrova. Pomocí dalších několika stopnutých automobilů jsme se vrátili zpět do Arrecife a odtamtud do města Yaiza přes Tías a Ugu. Odtud už ale po svých do Parque Nacional de Timanfaya. Po svých proto, že po nikdy nekončící cestě do tohoto národního parku, vážně skoro nic nejezdí. Ani pořádně nevíme, kam kráčíme, slunce nás opéká, není zde jediné místo, kde by se dalo schovat do chládku. Vody máme naštěstí dostatek. O národním parku víme pomalu jen to, že tam lidi jezdí. Před sebou však vidno jen kroucenou a nekonečnou cestu a v dálce Hory ohně - Montaňas del Fuego – náš cíl.

Už jsme unaveni, ale nemluvíme o tom. Když už něco jede, nezastaví nám. Mechanicky jdeme vpřed, jako bychom byli nastaveni na baterky. Při téhle dlouhé procházce jsem složil jedno rčení, které v životě platí myslím celkem přesně: „Uměním není dobrou náladu míti, nýbrž udržet si ji a co možná nejdéle v ní býti.“

A my si ji udrželi, byli v pohodě i přes naše první překážky na výletě a vyplatilo se! Po dlouhé a vytrpěné době zastavuje auto milých Rakušáků. „Máme tu ale strašně málo místa, křičí v angličtině mladá slečna, sedící vzadu. My jsme ale rozhodnutí, že vlezeme třeba do kufru nebo na střechu, hlavně už ne pěšky! Nakonec úspěšně nasedáme a zjišťujeme, že slečna cestuje s rodiči. Řídí paní maminka, protože prý to má ráda a jinak by se nudila. Prý jestli jsme vážně chtěli jít celou cestu pěšky, že jsme to snad nemohli ani myslet vážně. Autem jedeme dlouze, po zaplacení poplatku („tolik peněz za hromadu šutrů,“ pronesla paní řidička) projíždíme přes závory a zanedlouho jsme na místě. „Welcome to Mars,“vychrlí ze sebe otec rodiny. Ano, opravdu jakoby tohle pozoruhodné místo připomínalo jinou planetu.

Vidíme zde velkou restauraci, jež je opět dílem Césara Manriqueho a autobusy, čekající na návštěvníky, poněvadž vstupní poplatek obsahoval i okružní jízdu po téhle magické krajině. Cesta trvá asi 40 minut a je opravdu zajímává. Někdy projíždíme natolik úzkými a nebezpečnými částmi, až se tají dech. Poznáváme místo, které vzniklo sopečným výbuchem a je vskutku na co koukat.

Po návratu k restauraci je nám ukázáno, že jen pár metrů pod zemí to stále žije, a tak když místní pracovník vhodí do jámy suché roští, okamžitě vzplane. Vzápětí další z borců nalije vodu do roury, vsazené do země, odkud je ihned vyplivnut vysoký gejzír. Vskutku hezká podívaná.

Video gejzíru:  klikni na odkaz - https://www.youtube.com/watch?v=ZxczHga7i6c&feature=plcp

Video vzplanutí ohně: klikni na odkaz - https://www.youtube.com/watch?v=imEGBCxHG3Q&feature=plcp

Rakouská rodinka, jakoby nám z nebe spadla, protože byla natolik hodná, že nás vzala odtud i zpátky - do civilizace. Cestou se vyptáváme, zda už byli v El Golfu, kde se nachází zelená laguna, patřící taktéž mezi oblíbená místa cestovatelů. „Ano byli, je to vskutku nádherné!“ odpovídá rodinka. „Škoda, že my už to asi nestihneme,“ nahlas povzdychujeme. Po chvilce domlouvání mezi otcem a dcerou bylo vyřčeno neočekávané: „Můžeme Vás tam hodit, pokud chcete.“ Dlouze jsme nenamítali, a tak maminka poslušně šlápla na plyn a korigovala volant směr El Golfo, přestože byla velmi hladová. Tam nám zastavili kousek od laguny a po rozloučení šli do jedné z místních rybích restaurací, které jsou zde vyhlášené. Zelenou lagunu odděluje od modrého moře pláž s černým pískem a celou podívanou obklopují oranžová a hnědá skaliska. Vskutku pastva pro oči.

Laguna je prý zelená kvůli zvýšenému obsahu řas. Cestou k výhledu mě zaujaly stolečky, na kterých byly naskládány kameny různých velikostí a různých cen a taky uzamčená kasička. Byly velmi hezké, se zeleně se třpytícím nádechem, ovšem neměl jsem u sebe drobné a odcizit jeden z nich by mi svědomí nedovolilo.

Z Golfa jsme se v bez větších problémů dostali do města Playa Blanca, kde jsme měli v plánu přenocovat a ráno nasednout v přístavu na loď, jedoucí na Fuerteventuru. Cestou jsme narazili již na první pohled opilého mladíka za volantem (dokonce měl drink v ruce), avšak pro naše štěstí nejel tam, kam jsme potřebovali. Playa Blanca byla původně rybářská vesnice, ale časem se propracovala na hlavní turistické centrum jihu ostrova s luxusními hotely a přístavem, odkud jezdí denně 5 lodí na Fuerteventuru. No a byli jsme tam. Dokonce s dobrým časem. Byl by v tom však čert, aby výlet takhle poklidně skončil, a proto jsem se rozhodl, že tento příběh ještě zdaleka není u konce.

Protože jsme potřebovali místo, kde přenocujeme, rozhodli jsme se najít již zmiňovanou pláž Papagayo. Prý není daleko, a tak se vydáváme směrem, který nám lidi radí. Už je tma a pláž v nedohlednu. Změna taktiky - někoho stopneme a buď nás tam zaveze a nebo nám řekne, kde se přesně nachází. A do pěti minut zastavuje auto. Muž mluví jen španělsky, ale říká, že nás na pláž hodí. Tak jedeme, jedeme a jedeme. Že už jedeme dlouho, čert to vem, ale že už zde není žádný dům, žádná civilizace, žádní lidi, žádné světlo a všude jen tma, už mě docela znepokojuje. Vážně jsem přemýšlel, co s námi ten pán zamýšlí, náhle jsem se ale uklidnil, když jsem si díky reflektorům z auta všiml značení „Playa Papagayo.“ „Tak a jsme tady,“vyhrkne řidič. „Muchas gracias,“ odvětíme nejistě s tím, zda nebude lepší nápad jet s ním rovnou nazpět do města. Ovšem to je nám blbé, když už sem jel jen kvůli nám. Vystoupíme z auta, které odjíždí a my jsme zahaleni tmou a nemáme tucha, kde se nacházíme. Nezbylo mi nic jiného, než se tomu hlasitě zasmát. No nic, tak najdeme alespoň tu pláž. Scházíme dolů po nepohodlné cestičce a jsme na místě. Ovšem všude je tma a nic nevidíme.

Pro představu - takhle jsme viděli pláž Papagayo my.

A takhle vypadá ve vší kráse za denního světla a slunečního svitu.

Jdeme proto opět nahoru, kde potkáváme dosti podivného člověka na kole s udicí. Ano, taky jsme si mysleli, že na tomhle místě jsme jenom my a divocí králici, pobíhající kolem nás. Ptáme se, co můžeme dělat, ale on nám toho moc nepoví, tak se loučíme. V dáli nacházíme světlo – domeček s hospodou a před domečkem auto. Jdeme blíž a zjišťujeme, zda tam někdo je. Nikde nikdo, ale uvnitř se svítí. Voláme, ale žádná odpověď. Připadá mi to jako v hororovém filmu a skutečně mám strach, co se stane. Konečně někdo vyleze z okna a říká, ať počkáme. Ze dveří vyjde mladší muž a starší žena. Ptáme se, zda je možné jít do města nějakou jinou, kratší cestou a doufáme v to, že se nabídnou a odvezou nás Jeepem, který stojí vedle nás. Tihle lidi jsou však zvláštní a navíc jsme je zřejmě v něčem vyrušili, tudíž se radši rychle klidíme. Problém tkví v tom, že je noc a ráno v sedm musíme stihnout loď. Proto bylo asi zbytečné zde nocovat, poněvadž pěšky půjdeme nazpět kdovíjak dlouho a navíc ráno bude stejně pořád tma, takže si nijak nepomůžeme. Vydáváme se tedy nazpět zaprášenou cestou uprostřed tmy do hodně vzdáleného města. Jen velmi ztěžka se orientujeme. Ani nevíme, zda vůbec kráčíme po cestě. Časem si však naše oči na tmu zvykají a občas potkáváme i značení, které díky svítilně v mobilu můžeme přečíst. Cestou jsem přemýšlel, že by to tady v zahalení tmy, uprostřed hor a daleko od místa dění asi nebyla moc sranda v případě, kdyby se něco stalo. Ovšem negativní myšlenky v mé hlavě vždycky střídají ty pozitivní, a proto se po cestě smějeme, jací jsme to blbci. Neúnavně pochodujeme svižným krokem a světýlka se v dálce pomalu přibližují. Za takovou hodinu a půl dorazíme k silnici a stopujeme, poněvadž se nám dál pěšky už nechce ani za nic. Sice zastavuje auto, ale vypadá hodně podivně. Rumunský řidič nás přívětivě zdraví a rozjíždí se ihned, když Verča nasedne a já dovnitř teprve házím věci. Naštěstí to neskončilo tak, jak by nikdo nechtěl, nýbrž si jen zkrátka nevšiml, že ještě nejsem v autě a ihned zastavil. Přijíždíme do města a ptáme se, zda je zde možné někde kempovat. On však přemlouvá nějakou ženu a tvrdí, že můžeme přespat u něj. Radíme se, a protože se mi vůbec nelíbí, razantně říkám: "Ne, díky." Pán však naléhá a nějakou dobu nás přemlouvá. My se však raději pomalu vzdalujeme. Už to jeho naléhání se mi nelíbilo, ale kdo ví? Třeba měl jen dobré srdce.

Přesto všechno zpoždění na lodi a pláži Papagayo byl pořád ještě relativně dobrý čas. Byla půlnoc, a když si někde postavíme stan, můžeme spát i pět hodin. Na kanárských ostrovech však chybí zeleň, všechno je kamenité a tvrdé, žádné klidné místo pro pohodlný nocleh. Nakonec se s tím už nesereme a stavíme stan na pláži, přímo pod největší diskotékou. Že by to byla nejlepší noc, to ne, ale jak já často říkávám: „Lepší než nic!“

Ráno vstáváme za tmy, já si umyju vlasy pod sprchou na pláži a s dobrým mezičasem kráčíme do přístavu. Tam už nás čeká loď, která nás zaveze za dalším dobrodružstvím – na ostrov Fuerteventura.

Když je člověk na cestách, později si uvědomí, že to známé rčení platí na sto procent!

"Život je cesta, ne cíl." 

Autor: MV