São Miguel - Azorské ostrovy

Ještě než jsem odjel na půlroční studium do španělské La Coruně, setkal jsem se v Olomouci s Monikou (s tou Monikou, s kterou jsem zažil nejedno kanárské dobrodružství už před více než třemi lety), aby mi sdělila, jak se má a jak žije. To by nebyla Monika, kdyby mi neposkytla nějaký ten užitečný tip. Tentokrát mi vášnivě vykládala o jejím pobytu v Seville, kde trávila čas s jejím milovaným Maťem, který zde využil studium přes známý program Erasmus. Zmínila však jedno letovisko, které prý musím navštívit za každou cenu. Létají tam levné lety z Londýna, Lisabonu a z Porta - ano, jsou to Azorské ostrovy.

Vzhledem k tomu, že zmíněné Porto není nikterak daleko od La Coruně (kde mělo probíhat a nakonec taky probíhalo mé půlroční studium), řekl jsem si, že by se o návštěvě těchto ostrovů dalo přemýšlet. Tahle myšlenka mě však nemohla opustit, to mi věřte. Zvlášť když vám o tomto exotickém místě někdo básní takovým způsobem, jakým to tehdy dělala Monika. Když se pak navíc podíváte na obrázky této destinace na internetu, nemůžete udělat nic jiného, než tam naplánovat cestu! No jen to zkuste, ale varuju Vás!

Azory? Co to je?

Dřív než začnu psát o mých nezapomenutelných zážitcích z Azorských ostrovů, které jsem nakonec opravdu navštívil, cítím, že bych měl prvně alespoň stručně říct o tomto souostroví pár slov. Azory jsou tvořeny devíti ostrovy, které vznikly sopečnou činností před cca dvaceti miliony lety. Nacházejí se uprostřed Atlantského oceánu asi 1500 kilometrů od pobřeží Portugalska a asi 4000 kilometrů od pobřeží USA. Jsou tak nejzápadnějším a nejvzdálenějším evropským místem. Azorské ostrovy patří Portugalsku, ale mají vlastní vládu a parlament. Celkem tady žije necelých 250 000 obyvatel. Největším ostrovem je São Miguel, kde se nachází i hlavní město Ponta Delgada se 70 000 obyvateli. Nejvyšším bodem je zde sopka Ponta do Pico na ostrově Pico, která je s nadmořskou výškou 2351 metrů i nejvyšší horou Portugalska.

Trocha historie, bájí a pověr

Někteří lidé dodnes věří, že jsou Azory pozůstatkem bájné Atlantidy. Tyto ostrovy navštívilo v minulosti mnoho národů, obydlili je ale až Portugalci roku 1427. Z důvodu nevyzpytatelného počasí a vulkanickým činnostem však měli v počátcích osidlování strach. Proto prý král nakázal na ostrovy vysadit nejprve ovce, aby vyzkoušely bezpečnost tamní krajiny. Ihned poté, co holky zvládly zátěžový test, začali Portugalci s přemísťováním.

Když potom přemýšleli, jak ostrovy pojmenovat, stanovili název podle poletujících jestřábů - „azores“. Sice o nějaký ten pátek později zjistili, že nešlo o jestřáby, nýbrž o káňata, ale rozhodli se název už neměnit. 

Kolik to stojí a jak dlouho to trvá?

Když jsme našli zpáteční letenky z Porta za 20 euro, dlouho jsme nečekali. Sice jsme si museli počkat až na leden, kdy jsme měli všechny studijní povinnosti za sebou, ale za to jsme byli pořádně natěšení. No a s příchodem ledna přišel taky náš odlet na největší z Azorských ostrovů São Miguel, přezdívaný jako zelený ostrov. Let na Azory trvá z Portugalska něco přes 2 hodiny a z Londýna asi 4. Teprve minulý rok začala na Azorské ostrovy létat známá nízkonákladovka Ryanair a díky tomu máme neutuchající možnosti dostat se za pár korun do největší evropské exotiky. Do té doby létala jak na Azory, tak i mezi Azory jediná letecká společnost, jejíž ceny byly tak vysoké, že si cestu rozmysleli nejen turisti, ale i místňáci, kteří chtěli navštívit rodinu třeba na vedlejším ostrově.

„Není důležité kam, ale s kým“

Tak zní známé cestovatelské rčení vyřčené mužem, který putoval sám tisíce mil. A tak jsem si i já domluvil příjemnou společnost na tento nezapomenutelný výlet. Doprovázet mě nemohl nikdo jiný než moje osobní ošetřovatelka Aňa, se kterou jsem na Azorech strávil velmi příjemné dva dny, a poté náš tým doplnila zajímavá dvojice Andrea s Bárou. Tedy rodinní příslušníci v pravém slova smyslu. Andrea – matka Anny, sympatická milovnice vína a konspiračních teorií, která se rozhodla navštívit svoji dceru a naplánovala to tak chytře, že se potkaly právě zde. Bára – sestra Señora Loba, nezdolná cestovatelka, která ho navštíví, i kdyby odjel do Ugandy, jen aby to mohla šérnout na fejsbůčku. A tak se potkal tým jak se sluší a patří. Zajímavostí bylo, že se holky, které za námi přijely, nikdy předtím nepotkaly. Díky tomu však mohlo vzniknout nové přátelství.

1, den - "Největší bota, kterou jsem kdy zažila"

Po příjezdu jsme se dostali stopem z letiště do hlavního města. Byl to náš první kontakt s místním člověkem, starým sympatickým pánem, který nás vřele uvítal a zavezl tam, kam jsme potřebovali. Už v ten moment jsem cítil, že Azořani budou milí a bezproblemoví lidé, což jsem si později několikrát doopravdy potvrdil.

Na první dvě noci jsem zařídil ubytování přes Couchsurfing, což po pravdě nebylo úplně jednoduché. Když mě ale odepsala holka z Česka, že u ní můžeme zůstat, byl jsem hodně překvapený.

Po příjezdu do Ponta Delgady nám Jana z Napajedel napsala, že si máme udělat program do večera a pak nás ubytuje. Když jsme ale v baru, který nám doporučila, čekali dýl než bylo zdrávo, začali jsme být trochu nervózní. O to víc, když ani nebrala telefon a neodpovídala na zprávy. Nakonec jsme se ale dočkali a přišla za námi i se svým španělským kamarádem Jaimem, který ji přijel na pár dní navštívit. Po uklidnění, že už se všechno vyřešilo, nás ale čekala další rána. První slova, která totiž vyletěla z Janinych úst byla: "To jsou jako vaše kufry? A vy u mě teda chcete spat?" Po tom, co jsme jí zdvořile vysvětlili, že bychom jako rádi, kdybychom mohli, Jana zasadila další ránu, na kterou už nešlo nijak reagovat: "Tak to je největší bota, kterou jsem kdy zažila!"

Nejhorší na tom všem bylo, že místo vysvětlení Jana pokračovala v objasňování situace Jaimemu ve španělštině, z čehož jsme moc nepobrali, co se teda stalo. Nakonec jsme to tak trochu pochopili až od Slováků, kteří za chvíli přišli a sedli si k nám. Byl to totiž pár, který byl u Jany přes Couchsurfing před pár dny a domluvil si u ní přespání ještě na tuto noc. Nakonec si to ale Slováci rozmysleli a napsali Janě, že přespí někde jinde, ale rádi by s ní zašli aspoň na pivo. A tam byl kámen úrazu! Jana si neuložila čísla, nevšimla si rozdíl mezi češtinou a slovenštinou a myslela si, že jí píšeme my.

A tak najednou vznikla skupinka různých lidí s různými plány. Jana by šla nejraději spát, protože byla unavená z práce (dělá letušku u společnosti Ryanair), Jaime chtěl jít někam na večeři a Slováci měli chuť kalit. My dva jsme si chtěli dát naše zavazadla k Janě (ano, po vysvětlení situace nás u sebe nakonec nechala) a vzhledem k únavě z celodenního cestování bysme uvítali spánek. Hodná Jana se chtěla zavděčit všem a tak navrhla, že nás vezme na byt, uvaří a zbytek bude po městě hledat krám, kde pořídí nějakou láhev alkoholu (bylo už 11 hodin večer).

Na bytě nám Jana dala klíčky od bytu, abysme se další dny nemuseli podřizovat jejímu nabitému harmonogramu. Kromě toho, že každý den létala - Porto, Lisabon nebo Londýn, musela se pak ještě starat o Jaimeho, který s ní chtěl vidět co nejvíc z tohoto ostrova. Při předávání klíčů nás prosila, abychom ráno hlavně zamknuli všechny dveře. Fakt, že na bytě zůstal zamčený Jaime bez klíčů, a tak musel skákat z okna, mě po tom všem už ani nepřekvapil, nýbrž spíše pobavil.

U Jany na balkoně (odkud skákal Jaime)

2. den - vstříc objevování

Měl jsem informace, že na Azorech náramně funguje můj oblíbený způsob dopravy – stopování. Následující dny jsme se proto rozhodli tento výrok ověřit.        

Jako první nás nabral místní muž, který tvrdil, že nás hodí jen kousek, protože spěchá do práce. Nakonec nás však povozil po celé západní části plné nádherných jezer a zastavoval nám na každé vyhlídce. Poté nás vysadil u sopečných jezer Lagoa Azul a Lagoa Verde, kde nám poskytl vizitku, kdybychom během naší výpravy cokoliv potřebovali.

Odtud jsme se dopravili dalším, krapet neobvyklým stopem, do města Sete Cidades. Zastavil nám starý muž s koňským povozem, převážející mléko.

Poté jsme díky dalším, ať už místním lidem či turistům, navštívili další vesničky a úžasná místa, které tento ostrov nabízí a k večeru se vrátili zpět do hlavního města za Janou na byt.

3. den - Kam jet, když je škaredě? Jedině do Furnas!

Ráno se radíme s Janou a Jaimem, kam bysme mohli zajet, když počasí úplně nepřeje. Jaime nám jednoznačně doporučil jeho oblíbené místo na ostrově – Furnas, tedy místní přírodní termály. Ať už jsme se ho zeptali jakýkoliv den, při jakémkoliv počasí nebo v jakékoliv náladě, Jaimeho odpověď byla vždy stejná: „Jeďte do Furnas!“ Což o to, že jsme dnes neměli v plánu jet do této části ostrova, ale byla to asi jediná možnost. S tím však nesouhlasila Aňa. „Dnes nemám chuť se koupat,“ tvrdila. Domluvili jsme se tedy, že zkrátka někam pojedeme a uvidíme, třeba se počasí vyvrbí.  Pro jistotu jsem si ale vzal plavky, což Aňa odmítla. „Dnes se koupat nebudu!“ tvrdohlavě utvrzovala svůj názor, a tak jsem jí plavky raději vzal sám.

Opravdu to nebyl hezký den, počasí bylo proměnlivé a stop oproti včerejšku fungoval velmi bídně. Když začalo pršet, mysleli jsme, že se tento den zkrátka nikam nedostaneme a nic neuvidíme. Navlekli jsme se tedy do pláštěnek a pokračovali ve stopování. V tom nám však zastavil farmář, jehož auto nesmírně zapáchalo hnojem, a tak jsme alespoň ocenili, že jsme na sobě měli pláštěnky jako protekci před zaneřáděným interiérem.           

Poté se nás však ujali mladí místní environmentalisté a fotografové, kteří nás vzali až do Furnas. Jedná se o malé lázeňské městečko položené přímo v kráteru stejnojmenné sopky, jejíž poslední erupce proběhla roku 1630 a vyžádala si okolo 200 obětí. Toto místo je zahaleno do sírového závanu, neboť vulkanická činnost v některých částech způsobuje horoucí prameny a gejzíry. Díky nim se zde také nacházejí zmiňované termály, které jsme obhlídli a protože opět začalo pršet, bylo nejlepší volbou hodit se do plavek a skočit do horkých pramenů. Jak se Aňa zprvu zdráhala, po smočení se málem rozplynula blahem. V bazéncích vybudovaných z kamene jsme se čvachtali tak dlouho, jak nás to jen bavilo a poté se odpočinutí vydali zpět do hlavního města – Ponta Delgady, kde nás čekal důležitý úkol – vyzvednout holky.

Na zbytek dní jsme si předem zarezervovali baráček přes www.airbnb.com - další z novodobých nápadů, jak nejenom ušetřit peníze za ubytování, ale poznat při této příležitosti místní obyvatele. S majitelem domku jsme měli předem domluvený sraz s tím, že nás autem vyzvedne a spolu pojedeme pro holky na letiště. Když jsme se ale na hlavním náměstí potkali, obeznámil nás s tím, že letadlo má hodinové zpoždění, a tak nás zve k němu domů na drink. Jenom co jsme k nim přijeli, majitelova manželka už začala připravovat nevídanou hostinu. Najednou jsem se zamyslel nad situací: sedíme u postarších Azořanů v kuchyni, kteří si s námi povídají lámanou směsí angličtiny, španělštiny a portugalštiny o životě, historii ostrova či cestovatelských zkušenostech a přitom nás nalévají po domácku vyrobeným likérkem a cpou do nás banány vypěstované na jejich zahrádce. Takovéto situace mám rád.

Když byl čas, vyrazili jsme na letiště, kde jsme vyzvedli Andreu s Bárou a společně zamířili do klidného městečka našeho budoucího působiště – Água de Alto. Pán nám přenechal klíče a odjel zpět domů. Bylo pozdě večer, nezbylo nic jiného než otevřít pár lahví vína.

Náš baráček v Agua da Alto

4. den - "Udělám si možná taky maturu, vypravím se sama někam na tůru"

Je třeba říct, že počasí na Azorech je vskutku nevyzpytatelné a to zejména, když tam jedete v lednu. Klidně i během jediného dne se vystřídají všechny čtyři roční období. A když máte na celý ostrov jenom pár dní, je třeba hodně dobře plánovat.          

Na tento den proto Señor vymyslel malou túru. Doslechl se totiž, že lze dojít k jezeru Lagoa do Fogo pěšky a pěšinka navíc začíná přímo za barákem. Nemůže být přece nic lepšího, než si tu krásnou zelenou přírodu užít nejenom přes okno automobilu, ale taky si ji hezky projít. Byla to příjemná 8 km dlouhá procházka.  Po příchodu k jezeru byl plán pokračovat k dalšímu zajímavému místu nedaleko odsud, avšak cestička zde končila. Nezbylo tedy nic jiného, než se otočit na podpatku a absolvovat stejnou cestu zpět. Někdy holt ani skvělé plánovací schopnosti nepomůžou. 

Vzhledem k tomu, že už jsme byli celkem unavení, rozhodli jsme se pro tento den výletování ukončit pozdním obědem v nedalekém městečku Vila Franca. Od našeho domku to byl kousíček, a tak jsme se vydali pěšky. Sice jsme byli čtyři, ale stejně jsem holky vyprovokoval, abychom zkusili stopovat. Za pár chvil opravdu zastavilo auto s usmívajícím se řidičem od ucha k uchu. Byla to pro nás známá tvář - veselý Azořan, který nás vzal stopem s Aňou i včera „Už zase?“ smál se a nabádal nás, abychom se naskládali do jeho malého auta. V tu chvíli jsem si uvědomil, že je to zkrátka malý ostrov a že stopovat lze i ve čtyřech lidech. Přinejmenším na Azorech.

Seňorovi na hlavu prostě neser – už vůbec ne, když je s Andreou

Ve městě stěží hledáme ucházející hospodu, všude jen nějaké rychlé občerstvení. Když najdeme alespoň něco trochu obstojného, nahlížíme dovnitř, kde nás vítá starý pán. Sice je restaurace úplně prázdná, ale přívětivý stařík (možná až přehnaně) už nás nepustí. Jenom co jsme si sedli, už do nás (doslova) ládoval sýrečky. Prvně jsme ho museli trochu zklidnit a pak jsme se rozhodli, že to s jídlem nebudeme přehánět, chtěli jsme totiž večer grilovat.

Rozjařenému číšníkovi, majiteli a pravděpodobně i kuchaři v jednom jsem zřetelně vysvětlil, že chceme jen dvě polévky a jeden tady ten speciál (pán nám to doporučil, ale netušili jsme, co to může být). Po několika srandičkách odcválal do kuchyně a za pár chvil nám přinesl celý hrnec polévky, každému nalil velký žufan a zase utekl zpět. Nedočkavě jsme čekali, co přinese.

Famfára a stařec se zjeví zpoza rohu se slavnostním tácem, na kterém leží malé sele. „No do prdele“ zaznělo jednohlasně z našeho stolu. Ještě, že jsme si to neobjednali čtyřikrát! Tak co, za 12 euro to není špatné, říkali jsme si.

Když však přišlo na placení, cena byla jaksi přestřelená. Nikoliv 12 euro za prase, ale 48 (4 porce). Plus 4 polévky, sýrečky, toto, tamto. Pán se zbláznil. Absolutně nerespektoval naše požadavky a myslel si, že mu na to skočíme. Andrea mu vzala tužku a celý účet přepsala. Ze 70 euro rychle udělala 30. Pán už rázem nebyl tak přátelský, jako předtím a jediné, na co se zmohl, bylo: „Oh my god, oh my god!“ Chvíli ještě zkoušel, že musíme zaplatit minimálně 50 euro, pak ale radši shrábl těch 30 a šel. Teda my jsme šli.

Po praseti už jsme negrilovali, padlo jen pár lahví červeného.

6. den - Vorvaň obrovský

Ještě za tmy brzo ráno vyrážíme busem do Ponta Delgady. V 9 hodin totiž vyplouváme na otevřené moře, abychom z bezprostřední vzdálenosti spatřili jedno z největších stvoření na světě. Po cestě lodí si čteme info o Sperm Whale (Vorvaň obrovský), tedy jediném druhu velryby, který můžeme s trochou štěstí v tomto období zahlédnout. Sperm Whale je největší velryba, která má zuby, na světě. Váží až 57 tun, samec dorůstá do 18-20 metrů a dožije se 70-80 let. Dokáže se potopit až do 3000 metrů, což je na světě absolutní rekord. Potápí se vždy pro potravu a pod vodou vydrží až dvě hodiny.

O velrybách jsem už něco slyšel, viděl jsem je v televizi, ale když si něco takového čtete na lodi s vědomím, že tento tvor si vesele pluje někde pod vámi, zamrazí vám. Počítal jsem, kolik asi může měřit naše loď a když jsem si představil, že ta velryba je 2x větší, musel jsem ji vidět!

Aňa s Andreou napjatě vyhlížejí Vorvaňe

Nakonec jsme měli opravdu štěstí a kromě velrybí rodinky jsme viděli i spoustu delfínů a taky želvu. Pokud byste přijeli v létě, počet druhů velryb a delfínů, které můžete spatřit, se razantně zvyšuje. V Atlantském oceánu můžete narazit na Kosatku, která zabíjí mláďata Sperm Whale (a to i přesto, že jsou větší), želvy i žraloky, které následně žere. Samci kosatek se dožívají 50 a samice 90 let. Na Azorech můžete potkat dokonce i Blue Whale (Plejtvák obrovský), největší zvíře na světě. Plejtvák váží kolem 150 tun a může mít i 33 metrů.

Renesanční bazének

Po záživném dopoledním programu jsme si půjčili auto a nejeli nikam jinam, než do starého dobrého Furnas. Holkám jsme ukázali horký 70 stupňový pramen, ve kterém jsme smočili nohy a poté jsme navštívili místo, kde vulkanické jevy v zemi vytvářejí vysokou teplotu. Právě zde se vaří místní kulinářská specialita, která se hodí do hrnce a zahrabe do země. Jedná se o směs vepřového, hovězího a kuřecího masa, klobásek a různé zeleniny, která se pod zemí vaří několik hodin. Když si tento speciální pokrm jménem Cozido objednáte předem, dovezou vám ho do místní restaurace, kde si jej můžete s chutí vychutnat. A přesně to jsme udělali!

Vulkanická činnost a zahrabaná jáma, kde se vaří naše Cozido (Furnas)

Předtím jsme však navštívili botanickou zahradu Terra Nostra. Kromě krásných zákoutí, připomínajících džungli,  zde najdete zejména renesanční bazének s termální vodou. Tam jsme relaxovali až do setmění, protože takovou slast je třeba využít maximálně. Když už jsme měli varhánky na prstech, přesunuli jsme se o kousek dál na již zmiňované Cozido.

70-ti stupňový pramen a renesanční bazének

Z důvodu únavy jsme doma zvládli jenom vincko a půl a šli spát.

6. den - kritický

Po tom všem, co jsme včera absolvovali, přišla únava. Nikomu se nechce vstávat a počasí není ideální. S Aňou je to ale náš poslední den, chceme toho projet co nejvíc.

Zprvu vyjíždíme vysoko nad město, kde se obdivuhodně tyčí kostel. Bohužel je nahoře úplná mlha, takže místo úchvatného výhledu široko daleko vidíme sotva ten kostel. Ale má to svoji atmosféru.

Kostel nad Vila Franca

Poté jedeme do Caldeira Velha - přírodního parčíku s dalšími termálními prameny, tentokrát i s vodopádem. Voda u vodopádu je však studená, tak se holky vykoupaly aspoň vedle v teplém bazénku.

Caldeira Velha

Další stanice – Ribeira Grande. Hezké město s divnými lidmi. Snad všichni na nás úchylně civěli a ještě k tomu byli úplně na mol. Asi mělo celé město nějaký svátek. Dáváme zde kafé a pokračujeme dál.

Azory jsou jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj. Není tedy divu, že jsme se do jedné z fabrik po cestě zastavili. Dokonce nám poskytli malou exkurzi a následně nás pohostili jejich chutným produktem.

Čajové plantáže a čajový plantážník

Naši další zastávkou byla náhodná vyhlídka značená na mapě. Sice chčije jako prase, ale za to se na nás směje přenádherná duha začínající i končící daleko ve vlnách oceánu. Señor Lobo je holt romantik.

Po severním pobřeží přiíždíme až do městečka Nordeste. K čemu nám je, že tu má být hezká vyhlídka, když je strašná mlha a jediná restaurace je zavřená. Nezdržujeme se tu a jedeme dál, teď už po východním pobřeží směrem na jih. Cesta je hrozná – jáma vedle jámy, přemýšlíme, zda to radši neotočit. Nejede tu nikdo kromě nás, leje jako z konve. Vítr zpřetrhává větve, které nám padají do cesty. Vrcholem je, když musíme zastavit z důvodu opravy cesty. Díra je tak velká, že sem silničáři museli navézt provizorní asfalt a my musíme čekat, než to uhladí válcem.

Když jsme se dostali z nejhoršího, zastavili jsme už jenom v městečku Povoacao, kde jsme se najedli a jeli domů. Mezitím se vyjasnilo a večer jsme na zahrádce udělali bezkonkurenční grilovačku. Nechybělo víno.

7. den - na shledanou!

Po snídani jsme s Aňou zabalili saky paky a holky nás odvezly na letiště. Samy zde spolu zůstaly ještě další tři dny. My už jsme ale spěchali na Kanáry, protože jsme tušili, že Azory v příštích dnech zasáhne hurikán Alex. Naše předtucha se nakonec opravdu naplnila a hurikán kolem Azorských ostrovů opravdu proletěl. V měsíci lednu poprvé od roku 1938. Naštěstí náš ostrov Alex minul o 20 kilometrů a nikomu se nic nestalo.

Více o Alexovi zde: https://pocasi.eurozpravy.cz/pocasi-v-zahranici/142629-planeta-se-bouri-po-80-letech-vznikl-lednovy-hurikan-tesne-minul-azory/

Závěrečné zhodnocení

Počasí

Všem vřele doporučuji navštívit Azorské ostrovy, nejlépe však během letních měsíců, kdy je zde počasí na koupání nejenom v termálech. Navíc se zde v tuto dobu koná nespočet akcí a festivalů. Pokud Vám to však vychází jenom přes zimu, stejně jeďte. Na leden je tu pořád supr počasí, a když máte štěstí, je to i na opalování.

Příroda a zvěř

Překrásná a nedotčená příroda je jeden z hlavních důvodů cesty na Azory. Díky častým přeháňkám a zvýšené vlhkosti tu není kopeček, který by nebyl zelený. Ne nadarmo se Azorům přezdívá Nový Zéland Evropy.

Jak jsem se již zmiňoval, Azory jsou jediným místem v Evropě, kde se pěstuje čaj a ze světa zvířat tu můžete vidět třeba Plejtváka obrovského. Častým zvířetem je tu také kráva a ovce.

Místní lid

Pokud na Azory už doopravdy přijedete, né že se aspoň na chvíli nedáte do řeči s domorodci. Jsou to milí a skromní lidé, kteří (zatím) mají turisty v lásce. Jednak Vám se vším mile rádi pomůžou a jednak si můžete z první ruky vyslechnout jejich životní příběhy.

Byl jsem až překvapen, že mnozí hovořili dobře anglicky (a to i starší generace), takže s komunikací není problém.

Kromě pohostinnosti, o které jsem mluvil v článku, jsem se dozvěděl, že si díky turistům, kterých je v posledních letech čím dál víc, více váží toho, co mají. Dříve jim všechno přišlo automatické a nezajímavé. Mnoho z místních lidí pak nedovedlo pochopit, že na Azory přijede člověk z Česka, aby zde cestoval.

Stopování a kempování

Právě díky milým a laskavým lidem tu stopování není problém. Když Vás nevezme místní rodák, tak Vám zastaví turista. Sám jsem se zde přesvědčil, že lze stopovat i ve čtyřech lidech.

Co se týče kempování, za příznivého počasí si díky všudypřítomné travičce můžete postavit stan na jakémkoliv místě, které se Vám zlíbí.

PS: Tak si to někdy dejte!

Autor: MV